Jindřich Zeithamml

"Jaké bylo studium v Düsseldorfu?" – "Mimořádně dobré. Žádné hrůzy, jaké dnes existují na podobných školách, kdy člověk musí pořád něco psát, nějaké doktoráty apod. Naprosto nesmyslné záležitosti. Člověk měl ateliér a mohl jednoduše pracovat. Existuje spousta lidí, kteří zprostředkovávají něco už existujícího, a těch je mraky a musí se uživit, takže si neustále vymýšlejí jakoby-práce atd., prostě taková doba. V Düsseldorfu jsem mohl být v ateliéru o prázdninách, kdykoli, v neděli… Měl jsem k dispozici ateliér, bylo tam teplo, dostal jsem stipendium. Byl tam vynikající profesor Krike. Dál tam byl Graubner, Beuyse, samí formáti, žádní učitelíčkové, žádný příšerný učitelky. Dělal jsem si absolutně, co jsem chtěl." – "Co vám profesoři předali?" – "Hlavně jsem měl možnost skutečně někde něco dělat a člověk se ihned dostane do akademického prostředí, dostanete se do centra dění, nevstupujete tam zvnějšku. V tom je škola obecně plus." – "V té době jste hlavně kreslil a maloval?" – "Ano, maloval jsem. Našel jsem si byt a tam nešlo sochařit. Vlastně to bylo ještě před školou. V divadle jsem dělal nějaké portréty. Na akademii jsem se dostal hlavně přes malování. Měl jsem také fotky svých věcí. Na tamní akademii ale nebyly zkoušky jako tady, kdy během pár dní musí člověk něco vytvořit. Tam si člověk promluvil s profesorem, ukázal mu své věci a jejich fotky a to stačilo."

"Šel jsem ještě s jedním klukem. Vlaky byly tehdy v Itálii nesmírně levné. Pracoval v lágru v kotelně, takže měl nějaké peníze a koupil dva lístky na hranice. Měli jsme plánky od lidí, kteří už cestou prošli. Dojeli jsme na hranice. U města Como jsme v údolí v noci přešli dálnici. Okolo dálnice stál plot, ale v něm odemčená branka. Vylezli jsme na násep dálnice, ale nevěděli jsme, jestli jsme ve Švýcarsku, nebo v Itálii. Dali jsme se doleva. Viděli jsme nějakou celnici, a tak utíkali na druhou stranu. Když skončil plot od dálnice, tak jsme slezli a šli do první vesnice na nádraží. Bylo to Švýcarsko. Měli jsme nějaké peníze a adresy na Čepa do Curychu. V Curychu už nás převzali nějací lidé od Čepa a převezli nás do Německa."

"S Mouchou jsme se seznámili u Kyncla. Kyncl fungoval jako velice důležitý kulturní bod v umělecké emigraci. Dokázal mimořádně shromažďovat a organizovat lidi, takže tam jsme se setkali s Mouchou. Jednou přijel z Paříže se sochařem Škodou s nějakým manifestem, tehdy všichni něco sepisovali. Taky objížděli galerie v Severním Porýní-Vestfálsku kvůli výstavám." – "Co měli sepsaného?" – "Nějaké umělecké prohlášení. Nepamatuju si, co v něm bylo, a ani nechci. Zase odjel do Paříže a já pak za ním jezdil. Tak třikrát nebo čtyřikrát jsem byl za Mouchou v Paříži. Moucha u mě taky v Düsseldorfu delší čas bydlel. V Düsseldorfu působil jeden sponzor Stockheim, který ve velkém dělal catering. A ten sponzoroval umělce, což spočívalo v tom, že jim dal k dispozici ateliér, nějaké peníze, bydlení atd. Pamatuju si, že třeba podpořil Kotíka. No a taky Mouchu, který u mě pak asi půl roku bydlel, takže jsme různě diskutovali, popíjeli a chodili na výstavy."

"Přijel jsem z Plzně dva dny před invazí. Spal jsem v Michli u sochaře Minaříka, kamaráda z Hořic. V noci najednou slyšíme střílení. Hned jsme běželi na Václavák a celý den pobíhali po Praze. Běželi jsme i na Pražský hrad, tam stál Sudek a sledoval situaci. Potkali jsme jednoho kolegu z práce, který měl na starost kamenické rozpočty. Měl v podpaždí karton cigaret a říká: 'Chlapci, kupte si cigarety, nebudou! Koukejte je skoupit!' Krámy byly vyprázdněný, měli tam jen kyselý mlíko v lahvích. Člověk s emigrací pořád koketoval. Měl jsem později požádáno do Francie, ale než jsem se rozhoupal, zavřeli hranice. Pak jsem chtěl odjet do Jugoslávie, ale opatřit si zájezd byl opravdu problém. To se mi nepovedlo."

"V šedesátých letech u nás měli umělci vynikající podmínky. Postavili si ateliéry, třeba Malich, zakázky měli neustále. Koblasa dostal třeba obrovskou zakázku na letišti. Dá se říct, že umělcům se žilo mimořádně dobře. Já dělal kameníka a k zakázkám se moc nedostal. Dělal jsem menší věci v Plzni, třeba jednu pamětní desku apod. Na Karlově mostě jsem dělal kameny, kamenné zábradlí. Zábradlí nahoře - to už byla kvalitnější práce, a kamenný okap - to už byl vrchol. Docela to šlo, než jsem šel do Plzně do fondu umělců."