Helena Stránská

* 1924

  • „Čistota byla, ale museli to nějak větrat, jinak bysme se zadusily, ale hodně děvčat se tam rozstonalo. Na pokoji se mnou ležela nějaká Anička z Mladý Vožice a dostala po těle boláky. A teď já jsem je dostala taky, ale ta Anička (později – pozn. ed.) zemřela. A tak jsme marodily, byly jsme na pokoji a ona takhle jeden den mi povídá: Maminka mi poslala balíček, a v něm bylo v lahvi mlíko, takový kyselý, jako smetana. A ona říká, jestli bych jí nedala napít, tak jsem jí dala napít a ona zemřela hned nato.“

  • „Dali nás pracovat pod tu zem. To byl obrovskej kotec a před tím hory a v tom předhůří měl Hitler nadělaný fabriky. To jste jistě slyšeli, že mu daroval Mussolini v roce třicet osm dar v podzemí a oni mu podle toho udělali fabriky. A všecky ty stroje, na kterých jsem já pracovala, se objevily tam (protože je převezli z toho prvního lágru – pozn. ed.). Byl to lágr blízko Leibnitz.“

  • „Ruska Marija a Vasil byli z Krymu, takže vlastně Ukrajinka asi, a já, a pak tam byl jeden italskej zajatec: ten měl šarži, ale strhlou, ale měl ty šaty, víte, hezkej Taliján takovej to byl, černej, krásnej. No, a pět nás bylo u toho stroje. No, ale od šesti do šesti, to jste se tak unavila! Ale v poledne – to jsme chodili na oběd. Jenže já jsem si řekla, když jsem tam přijela: Nebudu jíst a za čtrnáct dní umřu. Takovou jsem měla myšlenku, víte. Protože já jsem byla strašně na jídlo, víte, vybíravá, maminka se mnou strašně zkusila, u jídla… Ale když jste tam čtrnáct dní, tak vám vyhládne tak, že nekoukáte zprava nebo zleva, jestli to je k jídlu nebo ne, a berete to z kraje.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Černovice, 14.07.2016

    (audio)
    délka: 01:11:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mnoho bylo veselého, smutného víc

Současný portrét
Současný portrét
zdroj: Iva Chvojková Růžičková

Helena Stránská, dívčím jménem Ptáčková, se narodila roku 1924 v jihočeské obci Černovice. Stejně jako její sestra Růžena Carpeza Ptáčková byla povolána k totálnímu nasazení na práci do Štýrského Hradce. Po ničivém náletu v červenci 1944 byla převezena do lágru na hranicích Srbska. Pro nemoc se v srpnu 1944 vrátila do Prahy a odtud odjela domů. Jenže po udání se musela znovu dostavit na práci v Praze, kam docházela až do Vánoc 1944. Před koncem války riskovala život podporováním partyzánů v okolí Kamenice nad Lipou. Po válce si na Kladensku otevřeli s manželem obchod. Při znárodnění o něj přišli a jako nespolehlivá nebyla přijata do žádného zaměstnání. Vychovala s manželem dvě děti.