Matěj Komosný

* 1924  †︎ 2019

  • „Po vyučení mě začali honit z arbeitsamtu a předvolávali mě. Ten první, to bylo 1941, to jsem byl vyučený a 1942 mně došel první vzkaz dostavit se do Hodonína na úřad práce a tam mně dali list: ‚Pojedete do Rakouska do Lince.‘ Já jsem na to reagoval tak, že jsem se na ně podíval, byli tam tři, a já říkám: ‚Víte, páni úředníci, co, já su malý a slabý a já bych tam nevydržel a já tam nepůjdu.‘ Skrčil jsem papír a hodil do koše. Otočil jsem se a šel jsem pryč. Pak to utichlo. V roce 1943 na jaře mně zavolali znovu, poslali mě k německému doktorovi a ten mně dal posudek, že asi pravděpodobně bych to nevydržel. Za dva měsíce jsem to měl nanovo. Zas jsem měl jít do Rakoucka. Jel jsem tam, skrčil jsem to, otevřel jsem kaménka a hodil to tam. Já su od malička odvážný. Pak byl klid a na podzim mně došlo, abych se dostavil do Zlína, že su tam přidělený na úřad práce. Nebylo vyhnutí, tam už jsem musel jít, protože kdybych to odmítl, to by hrozilo zavření. Otec jel se mnou a říká: ‚Já tam za tebe budu orodovat, protože máme hospodářství, takže budeš při hospodářství.‘ Tam nás zavedli do jedné místnosti, vypsali papíry a poslali do dalšího čísla. Nakonec nás odkázali k německému doktorovi. Německý doktor říkal: ‚Víte, tady máme poznámku, že už jste to víckrát zahodil. Tak si dejte pozor, abyste z toho neměli veliké důsledky. Půjdete tam, to vám říkám jako doktor. Tady je poznamenané, že máte slabé srdíčko, to vás nijak neomezuje.‘ No, tatínek byl skleslý, ale já jsem byl odvážný. Říkal jsem, co mně můžou udělat. Nic. Dojeli jsme dom, zůstal jsem doma a začátkem listopadu mi došlo, že se mám dostavit na úřad práce do Hodonína. Tak jsem tam došel a oni říkají: ‚Tady vám to vypíšem a druhým transportem pojedete do Německa dělat.‘“

  • „Až potom začala fronta tady blízko, kousek od hranic na Slovensku. A my v zahrádce, já jsem měl ještě tři sourozence, my jsme si udělali zákopy. Měli jsme dva zákopy, já byl s nejmladším bratrem Františkem. Naráz to začalo hvízdat. My jsme tady měli na rohu višňu. Najednou to zašumělo ve stromě. Ti Rusi měli stíhačky, malé letadla a oni nás pozorovali, že tam děláme výkopy. Oni hlásili, že jsou tam zakopaní Němci. Tak oni zaměřili ty děla a na nás. Já jsem byl otrlý z Německa, já jsem se nějak nebál. Tož, strach má každý, to je lidské, ale toto se přemože a nebát se. Toho nejmladšího jsem navnadil, ale ti dva další měli veliký strach. Oni se báli skrčení. A najednou to přiletělo a prásklo. Celá zahrada v dýmu a vedla nás měl veliký včelín a včilkaj. To byly zahrady v černém dýmu. Ti dva utekli spíš a tomu nejmladšímu říkám: ‚Franto, pomaličku vylezme ven a do baráku.‘ Tak jsme vyskočili, přikrčení. Najednou kulomety nad nama. My obá prásk na zem a přestalo to. Oni si mysleli, že nás trefili. My jsme se pak plazili až dom. Ostatní se divili a my na to: ‚No, jsme živí a zdraví.‘“

  • „Založili JZD, jenomže tam nikdo nechtěl jít. Tak tam šli takoví lidé, kteří neměli zem. Až potom za nějaký čas se někteří přidali a oni to potom donutili tak, že kdo chodil do práce a měl zem, tak oni ho nutili, aby se dal k JZD, aby podepsal. Za mnú furt chodili, podepiš JZD. Tož já jsem se tam hlásil, že nejsu komunista, nebudu komunista, že chodím do kostela a že se toho nezřeknu a že se mnú nic neudělajú. To sem prohlásil, to jsem byl taková černá ovca v závodě. Zaměstnání s menším platem. Ten, co byl ve straně, měl o dvacet procent víc peněz. Když jsem nechtěl povolit, tak jsem byl volaný k ředitelovi a měli jsme tam jednoho chlapíka, který byl náhončí pro JZD. ‚Podepiš – ne – půjdeš k ředitelovi.‘ On to měl na starosti, on nedělal nic jiného, jen naháněl lidi a měl královský plat. No, dobře, tak půjdu k ředitelovi. Tak jsem tam byl čtyřikrát. Potom jsem měl žaludeční vředy a marodoval jsem a potom z národního výboru došel k nám jeden zřízenec a říká: ‚Matěju, máš se dostavit na národní výbor.‘ Tak sem tam potom došel na ten národní výbor a dívám se, tam bylo chlapů, z Hodonína z ústřední komunistické strany, potom tam byli z JZD tajemníci, potom od nás z radnice, bylo jich tam ale osm. A včil jeden před druhého na mě hafkali. Já říkám, ne. Ale nedalo se nic dělat, mě uhafkali. Já říkám: ‚Tak dobrá, když jste mě uhafkali, tak mně dejte ten papír a já to podepíšu.‚‘ Oni mně dali papír a já říkám, že nepodepíšu. ‚Ne? Máte tady papír, sám jste si o něj řekl.‘ ‚Ale nepodepíšu.‘ ‚Dobře, tak vás propustíme z práce, dáme vám takové odevzdávky, že to nebudete moct plnit.‘ A já: ‚No, nemožete, ty odevzdávky jsou státem ustanovené, to nemůžete měnit.‘ ‚My jsme strana, my můžeme všecko.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dolní Bojanovice, 28.07.2016

    (audio)
    délka: 04:06:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Strach má každý, to je lidské

1946 - Matěj Komosný jako voják ve Slavičíně
1946 - Matěj Komosný jako voják ve Slavičíně
zdroj: archiv pamětníka

Matěj Komosný se narodil 25. února 1924. Dětství prožil v Dolních Bojanovicích na Hodonínsku. V roce 1944 byl nasazen do pracovního tábora do Friedlandu (dnešní Miroszow v Polsku). Pracoval jako kontrolor vrtulí na letadla. Odtud spolu s dalšími dvěma muži na podzim roku 1944 utekl domů. V Dolních Bojanovicích se schovával až do konce války. Přes obec přecházela fronta hned několikrát. Matěj Komosný byl nasazen nejprve na noční hlídky obce, později na práce v Břeclavi. Tam muži opravovali silnice, které Němci v noci bombardovali. Několik dní pracoval také v Lužicích v táboře ruského vojska na improvizovaném letišti. V roce 1946 byl odveden na vojnu. Nastoupil v Kroměříži u 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Po základním výcviku odešel do Slavičína, kde hlídal muniční sklady. V roce 1948 se vrátil z vojny a nastoupil do práce v závodě na překližky a dýhy Tatra v Hodoníně. V roce 1952 se oženil, s manželkou zůstali v Dolních Bojanovicích. Roku 1955 byl donucen podepsat vstup do JZD. Matěj Komosný žije se synem Ivanem a jeho rodinou v Dolních Bojanovicích. Je nejstarším žijícím mužem v obci. Matěj Komosný zemřel 30. prosince 2019.