Zuzana Petrikova

* 1950

  • „No, my jsme vlastně s Lubošem v tý český společnosti hodně vždycky jednali. Voba jsme tancovali českou besedu pár let. Luboš je hodně v českým divadle, už mnohokrát tam vystupoval. A já jsem byla tady v český asociaci. Takže se pořád snažíme. Byly tady český tancovačky a další věc, co se tady hodně dělalo, vod tý doby, co jsem byla malá, tak každý rok byl český bazar. A ten začal s tím, že se sbíraly věci a posílaly do Rakouska do těch lágrů. A začínalo se u Krajinů vždycky ve sklepě, na to si pamatuju, že tam jsme se vždycky setkávali, sbíraly tyhle věci a balilo se to. A potom po šedesátém osmém to byly bazary, kde se prodávalo. Lidi přinesli věci, co nepotřebovali. Hlavně ti noví uprchlíci. Tam se dostalo kuchyňský věci, všechno. To se prodávalo za pár centů. Takže já jsem vod malička dělala na těch bazarech. Ty ještě pořád jsou, ale teď už to nejsou věci na sebe, ale lidi prodávají něco, co vyrábějí. A hlavní věc je, že se vždycky dělají polívky a nějaký jídlo a všelijaký koláče, takže ty lidi se tady můžou sejít a vždycky, to je dvakrát do roka, se lidi na to těšej, že se tam setkaj s lidma, co dlouho neviděli. A taky se tam prodávaj český knihy, což je dobrý, protože každej má hodně knih a neví, co s tím, a tak to tam vždycky přinesou a někdo si to koupí a příští rok to zas přinesou zpátky. Takže takhle si tady ty český knihy rozdávají mezi sebou.“

  • „No, on v Americe jo, protože von tam učil a vydával knížky. Von je vydával i v angličtině, čili byl známej, ale hlavně z celýho světa mu psali ty jeho bývalí studenti. A von jim vodepisoval strašně rád. Děda znal, co já vím, třináct řečí, von všecko čet v původní řeči. Von čet řecky, italsky, cokoli německy. Já mám několik jeho knížek, do kterých vždycky psal, co tam je špatně. Von do všech knížek něco psal. Ale von pořád čet. Takže myslím, že byl hodně známej i tady. Holt ne tak moc jako v Čechách, ale hlavně ti jeho študenti na něj moc vzpomínali a vobčas vod nich ještě slyšíme, že na něj vzpomínaj. A taky možná je zajímavý, že když děda utíkal z Čech, tak von nechtěl vodejít, ale přišli za ním, že druhý den by šel do vězení. Tak von si vzal jeden malej kufřík a převedli je přes hranice. Přešli pěšky, přes Šumavu a vždycky říkali, jaká to byla hrozná cesta. A babička, která byla v šatičkách a v kramflíkách, přešla přes ty hranice. Zajímavý bylo, že před takovými deseti lety dostal dopis vod jednoho pána, kterej byl syn toho, co je převed přes ty hranice. A von vydával vo tom knížku. Je tam celá jedna kapitola, jak převed babičku a dědu přes ty hranice. Je to moc zajímavý, co tyhle lidi udělali, aby zachránili jiné, protože přece jen jejich život byl taky v nebezpečí. Děda vždycky říkal: ‚No, nechal jsem tam všecko.‘ Protože všecky jeho knihy a celej barák tam vlastně nechal, ale říkal, že byl rád, že hlavně, že měl život, že moh tady bejt s dětma, vnoučatama, a že sice jeden život skončil, ale jinej život začal.“

  • „Teď bych se soustředila na dědu, tedy: doktor Josef Macek. On byl známej v Čechách na univerzitě, byl i ve vládě a znal se dobře s Masarykem i s Čapkem. Po válce, když musel odejít, tak vodjeli do Pittsburghu a tam učil na univerzitě. Tam se setkávali hodně s Alicí Masarykovou, i jinýma Čechama, a babička o tom napsala vo tých všech jejich známostí. Každý léto na dva měsíce jeli vlakem přes celou Ameriku a byli vždycky u nás. To si pamatuju, to jsou moje první vzpomínky na dědy, protože on vždycky ráno brzy vstával a já jsem za ním přišla a von mně ráno povídal pohádky. To trvalo celý léta. Každý ráno byly tyhle pohádky, a když už jsem byla ve škole, tak jsem si uvědomila, že ty pohádky, co mně říkal, byly celá Illias a Odyssea. Ale to jsem v tý době nevěděla. Já jsem si myslela, že si ty pohádky vymejšlí. Děda teda pořád něco psal, někomu psal. Měl hodně korespondence a každej den chodil dolů dávat na poštu dopis a vždycky jsem s ním chodila. Čili my jsme měli spojení s dědou. A s babičkou zas jsme vždycky zpívaly český písničky. Já si hlavně pamatuju, že když šel dědeček do penze, tak se sem přestěhovali a bydleli nedaleko od nás. Voni každej den chodili dolů k moři a tam seděli a koukali, jak jezdí lodě kolem a vždycky jsem věděla, že vodpoledne tam budou sedět. Často jsem tam za nima šla a vždycky jsem je tam našla. Já mám staršího bratra, kterej se narodil v Praze a potom mám mladší sestru, ta se narodila tady ve Vancouveru. A že byla skoro vo devět let mladší než já, tak jsem se vo ní hodně starala a chodívaly jsme do toho parku, kde babička s dědečkem seděli. Takže vona si hrála na houpačkách a já jsem se bavila s dědou a bábou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    West Vancouver, Kanada, 30.01.2016

    (audio)
    délka: 33:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dobře jsme si to vybrali

Zuzana na Havaji, 1974
Zuzana na Havaji, 1974
zdroj: archiv pamětnice

Zuzana Petrikova, rozená Macková, se narodila 16. března 1950 v německém Baden-Badenu, kde byl tehdy její otec Jiří Macek služebně. Dědeček, slavný český sociální ekonom prof. JUDr. Josef Macek, byl politickou situací donucen ilegálně přejít hranice o Vánocích 1949. V srpnu 1950 Zuzanina rodina emigrovala do Kanady a její prarodiče do Spojených států. Josef Macek tam vyučoval a posléze získal profesuru na Pittsburské univerzitě. Po jedenácti letech se Běla a Josef Mackovi přestěhovali do Vancouveru, aby byli blíže zbytku rodiny. Zuzana se poprvé podívala do Československa v roce 1966 a seznámila se tam s budoucím manželem Lubošem Petříkem, kterého si v roce 1974 vzala. Dědeček Josef Macek byl intelektuálně činný do posledních dnů, zemřel v únoru 1972. Zuzanini rodiče Jiří a Zdenka byli duší české komunity ve Vancouveru a pomáhali nově příchozím především po pražském jaru. Maminka Zdenka zemřela v listopadu 2008, tatínek Jiří v září 2010. Zuzana pokračuje v udržování českých tradic a českého jazyka jak ve své rodině, tak mezi přáteli.