Doc. MUDr. Jan Pokorný , DrSc.

* 1939

  • „Už vůbec ten odjezd do Švédska byl takový trochu dobrodružný – a to mě utvrdilo v tom, že tady je pro mě nezdravo. Už když jsem odjížděl do Švédska, když jsme překračovali hranice, předcházela tomu kontrola bezpečnosti. Přišli tam pánové, jeden měl na krku takovou kastli a v ní měl zřejmě naskládaná různá data. A já už jsem v tom jeho počítači figuroval. Jakmile přišel – ano, to je ten – všichni spolucestující museli ven z kupé. Zatáhli záclonky a následovala osobní prohlídka. Mám na mysli osobní prohlídku až donaha. Říkal jsem si: ‚Hoši, tak sem se už nevrátím‘. Už jsem odjížděl do Švédska s tím, že pro mě není cesta zpátky. Viděl jsem, že jsem pro ně velmi zajímavý.“

  • „V Holešově, tam byl výsadkový pluk. Před branami výsadkového pluku se objevila sovětská vojska, chtěla dovnitř. A ta vojska, co tam byla, řekla, že ne. To už s předstihem zafungovalo. Velitel útvaru vyvedl podstatnou část pluku do prostoru soustředění v Pálavských vrších. Tam to uměli dokonale. Ten terén znali jako nikdo. Tam na ně Rusové neměli, ani nikdo. Takže ten útvar byl na dvou místech. Jednak v Pálavských vrších, jednak v kasárnách. A fakt je, že ani do kasáren, ani do toho prostoru, kde byli rozptýlení, nikdy žádná ruská vojska nevstoupila.“

  • „Z toho mého útvaru v Novém Městě, kde já jsem končil svou kariéru [lékaře u vojenských útvarů], ten náš útvar přímo rozpustili, protože my jsme si dovolili aktivní odpor. Protože Náchod – tam je průsmyk, je tam celnice. Stejně tak Trutnov. My jsme použili, co jsme měli. Byly tam takzvané UŽASy, to byl univerzální ženijní stroj. To bylo auto, které mělo obrovskou lžíci, na kterou něco nabralo. My jsme pak s tím dělali obrovské obchody s Jižní Amerikou, tam to brali… Tyto ženijní stroje se vyráběly v Novém Městě, v té fabrice. Měli jsme to úplně po ruce. Takhle se tam stavěly ty barikády.“ Sběrač: „My jsme totiž neřekli, že v Novém Městě, když vpadly v roce 1968 bratrské armády, se postavily barikády, které nikdo neprorazil.“ „To stavěly tyhlety UŽASy. Na hranicích byly hořící barikády. Přes to, to bylo těžké. Ty hořící barikády byly krmeny pneumatikami, které se vyráběly v Rubeně Náchod. To byl takový ,Verkehr’ a prostě se tam zatápělo. A oni tam skutečně neprošli. To byla dobrá funkce. To byla další věc, která zatopila našemu útvaru, protože právě náš útvar toto všechno provozoval. Měl techniku, která to tam doručovala. Proto také krátce po tom našem ,osvobození‘ my jsme jako útvar skončili. Vojsko odešlo, důstojnický sbor byl rozpuštěn, náčelník štábu prodával támhle u manželky rohlíky. Nevím, kde skončil velitel praporu. Já jsem mezitím onemocněl, byl jsem oddisponován do rehabilitačního ústavu ve Slapech a tam jsem se dozvěděl, že mám nastoupit v ÚVN. Tak jsem nastoupil v ÚVN.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.04.2021

    (audio)
    délka: 01:32:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.06.2021

    (audio)
    délka: 01:15:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na ARO je každý pacient významný

Jan Pokorný jako student prvního ročníku Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové (v r. 1958 přejmenovaná na VLVDÚ JEP), 1957
Jan Pokorný jako student prvního ročníku Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové (v r. 1958 přejmenovaná na VLVDÚ JEP), 1957
zdroj: archiv pamětníka

Doc. MUDr. Jan Pokorný, DrSc., se narodil 28. prosince 1939 v Náchodě v učitelské rodině. Rodiče byli horliví členové Sokola a účastnili se protinacistického odboje. Jeho otec roku 1944 zemřel a Jana a jeho sestru vychovávala matka, která se současně starala i o svou invalidní sestru a staré rodiče. Protože na Janovo vysokoškolské studium neměla peníze, rozhodl se pro studium vojenského lékařství na Vojenské lékařské akademii Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové, kde byly životní náklady studentů hrazeny státem. Po absolutoriu roku 1963 sloužil u několika vojenských útvarů, včetně výsadkářských. Právě spolupráce s výsadkáři mu umožnila rozvíjet své kompetence v oboru urgentní medicíny a několikrát se podílel na záchraně života Čechoslováků v extrémních podmínkách v zahraničí. Byl například součástí záchranného týmu, který šel naproti československým občanům uneseným v Angole roku 1983. V srpnu 1968 sloužil u útvaru v Novém Městě nad Metují, který se vzepřel invazi vojsk Varšavské smlouvy a postavil okupačním vojskům do cesty barikády. V důsledku toho byl útvar rozpuštěn a Jan Pokorný byl převelen do Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) v pražských Střešovicích, kde působil až do svého odchodu do civilu roku 1986 na oddělení anesteziologie a resuscitace. Zabýval se výzkumem alternativních metod anestezie a vývojem plicních ventilátorů pro extrémní podmínky, později také budováním nových jednotek ARO v ÚVN, v Nemocnici Na Františku a v Nemocnici Na Homolce. Před rokem 1989 nakrátko odešel do emigrace do Švédska, těsně po 17. listopadu 1989 se ale vrátil do Československa. Po roce 1989 se zabýval také postgraduálním vzděláváním a vzděláváním záchranářů na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT.