Helena Vančurová, roz. Fraindlová

* 1925

  • „Ti lidé mizeli jak pára nad hrncem, to bylo něco strašného. My jsme měli spoustu kamarádů Židů, byli to bezvadní lidé. Zaprvé hluboce věřící, zadruhé pracovití, slušní, nám to bylo strašně líto. Kolem nás bylo spoustu Židů, protože, víte, je vyhodila ta královna ze Španělska, tak oni hledali [útočiště] a Turci je vzali. Takže tam bylo spousta Židů, a jak jsem říkala, zmizeli úplně všichni, tam se vrátilo pár chudáků, ježíšmarjá, to byla hrůza. Ale podívejte se, dříve tam byly čtyři víry, čtyři národnosti, byli tam muslimové, byli tam Srbové, pravoslavní a katolíci, to byli většinou Chorvaté, anebo taky Češi, někteří byli katolíci a Židé. A žili jsme tam krásně, v královské Jugoslávii nikdy žádný pogrom nebyl, nikdy.“

  • „Já vám řeknu jeden příklad: Můj tatínek měl ten dům a pronajímal dvě patra, my jsme žili v prvním patře. A teď jednou slyším takový dupot na té chodbě – ježíšmarjá, vojáci! A šli zavřít ty Židy, tam byli Židi, víte, manželé. Jmenovali se Salomovi, úžasně hodní lidé. Neměli bohužel děti. Snad přijeli ze Španělska, myslím, že mluvili španělsky. A tak je odvezli, to byli stařičcí lidé, bílé vlasy. Vždycky mě tam zvala ta paní a ukazovali mi různé knihy, a teď najednou přišli ti fašisti a odvezli je pryč, samozřejmě ti šli hned, chudáci, do plynu. To já nemůžu pochopit. A tatínek, jako majitel toho baráku, se pak šel podívat do toho bytu, tam nebylo vůbec nic, všechno odvezli! Všecko ukradli, jenom se tam válely fotky a dopisy, které prostě tatínek sebral. Já vám řeknu, kdyby na to přišli, tak by ho zabili. Schoval to ve sklepě, do jedné bedny to dal. Řekl, to není možné, já to dám těm Židům, až bude po válce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Byt pamětnice, 23.05.2015

    (audio)
    délka: 01:55:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Krásná země, báječní lidé - kde se vzala ta strašná nenávist?

IMG_6305.jpg (historic)
Helena Vančurová, roz. Fraindlová
zdroj: Sběrač KK

Helena Vančurová, rozená Fraindlová, se narodila 10. března 1925 v Sarajevu. Její otec, který prošel první světovou válkou jako voják zejména v Albánii, se vrátil na Balkán jako nákupčí firmy Baťa v Sarajevu. Její matka byla vyslána rovněž firmou Baťa na pobočku do Sarajeva jako účetní. Roku 1920 se lidé svedení dohromady firmou a posléze osobní náklonností vzali. V manželství se narodily tři děti, Helena byla prostřední. Krátce po svatbě se otec osamostatnil, zřídil si vlastní firmu ‒ velkoobchod a postavil vlastní dům. Přepadení Jugoslávského království v roce 1941 Němci přineslo hrůzy, které patnáctiletá Helena silně prožívala. Chorvaté, kteří se spojili s nacistickým Německem, se dopouštěli horších zločinů než sami Němci. Obzvláště na ni zapůsobilo odvlečení Salomových, židovských nájemníků z jejich domu, do koncentračního tábora, kde byli zavražděni. Hrozný osud stihl i její kamarádku Paulínu Lévi, která jí poslala z koncentračního tábora Loborgrad řadu zoufalých dopisů. Po válce se celá rodina vrátila do Prahy, kde otec dostal místo v obchodním oddělení jugoslávského vyslanectví v Krocínově ulici. Dcera Helena předtím absolvovala v Sarajevu jeden ročník střední výtvarné školy, na kterou pak navázala v Československu. Ještě za studií na výtvarné škole v Sarajevu se zúčastnila mládežnické brigády na stavbě železnice Brčko ‒ Banoviči. Láska k Jugoslávii ji přivedla ještě na jednu mezinárodní mládežnickou stavbu, železnici Bosanski Šamac ‒ Sarajevo. V roce 1948 se vdala. Po roztržce s Titem roku 1948 byli čeští zaměstnanci jugoslávského vyslanectví propuštěni a otec po svízelném hledání místa dostal práci jako skladník v podniku RaJ. V té době již Helena pokračovala ve studiu na Akademii výtvarných umění, promovala v roce 1954. Tehdy se jí též narodil syn Vladimír. Manžel výtvarník pracoval v reklamním oddělení Koh-i-nooru, Helena jako aranžérka v Potravinách. Syn Vladimír zřejmě zdědil výtvarné sklony po rodičích. V Kanadě se živí jako restaurátor historických zbraní a umělecký rytec. Po roce 1968 vstoupila Helena do Svazu výtvarných umělců, kde mohla uplatnit svou touhu po uměleckém vyjádření.