„Rusáci dostali příkaz, chtěli Janka (manžela) zastřelit, tož sa schovával, potom utékl k Mařce naší do zahrady, já jsem tam skočila a řekla jim. Potom byl konec války 5. května, všichni už oslavovali, já jsem plakala, protože Janek se nevracel, lidi se mnou soucítili, nakonec se vrátil až 25. května, tož takový byl konec války pro mne. Jinak to byla sláva, už Rusáci obsazujú, už sa budem mět dobře, no a Němci jsou pryč, tak to bylo. Za války bylo tolik partyzánů, že oni chodili a kradli lidem na pasekách slepice, králíky a ti pak za ně neměli co jíst. Tož nadávali na partyzány, ale tož ti byli nakonec fajn.“
„Pan farář Matoulek a pan Kopřiva chodili ke mně jako první ráno na mléko. Oni se rádi se mnou bavili, už mne znali a vyptávali se a já jim povídala. Taky jedna robečka mi tam chodila pomáhat a já jsem jí za to prodala konvu podmáslí pro prasata.“
Zdeňka Jiříčková (rozená Šternberská) se narodila 6. května 1920 rolníkovi Janu Šternberskému a Marii, roz. Kubínové, jako druhá dcera ze tří dětí. V dětství chodila do cvičení Orla. V roce 1940 se provdala, tři roky nato zatklo manžela gestapo. Znovu se shledali až po válce, manžel přežil pochod smrti. Většinu života pracovala v obchodě s mlékem ve Vizovicích a pomáhala s úklidem v kostele. Ve valašském podhůří zažila procesy související v padesátých letech s útiskem řeholníků, vraždu faráře Vysloužila i sovětské tanky, které tam v roce 1968 přijely. Žije ve Vizovicích u Zlína.
