Dalibor Motejlek

* 1942

  • „Výborně zaskákali. To je ten závod, ale předtím než jsme odjížděli, tak jsme měli sraz v Internationalu v Dejvicích před zimní olympiádou v Calgary, tam byl oběd. Než se odjelo na letiště; načež přišel takový chlap, jako bezdomovec, měl dlouhý kabát, zarostlý, v klobouku, jak bezdomovec. Mluvil se sjezdaři, pak i o nás o skokanech začal mluvit. Předváděl tam jedním způsobem, že dal jednu krabičku takovou, jako jeden kelímek, uzavřenou, a o pět deset metrů druhou skleničku otevřenou. Nevím, jak to bylo daleko. A zapůsobil, jakou to má sílu, a tahle plná uzavřená sklenička tu druhou rozmačkala. Nikdo u toho nebyl. Načež došlo k tomu, že jsem říkal: ‚Tak si to vezmeme.‘ Kluci si je vzali, tyhle kelímky. Měli to u sebe, brali si je s sebou. Jestli to měli furt, nebo ne, nevím. Stala se ale taková věc na olympiádě, Jirka Malec měl ten kelímek pod postelí, načež přišla uklízečka, vzala kelímek a vyhodila ho do smetí. Jirka říká: ‚Kam jste to hodila?‘ A vlezl do velké popelnice, našel ho a šoupnul si ho zase pod postel. Říkal nám ten léčitel, že nám to dá sílu, že budeme dobří. Poslal nám i dopis, že na Nykänena nemáme, ale ostatní závody že absolvujeme.“

  • „Já si myslím, že on, nevím, jak se jmenoval, jestli Pokorný, předtím to byl někdo jiný, tak počítal s tím, že něco řeknete, že budu mít takovou morálku, že řeknu: Jo, tenhle tam řekl to a to. Ale k tomu nedošlo. Byli kluci, kteří vyjeli jako turisti na mistrovství světa, možná to měli od nich [myšleno od StB] placené. Bavil jsem se s emigranty, co fandili sportu. Ať to byl kdokoli. Nenahlásil jsem to třeba. Oni mně řekli: ‚Vy jste mluvil s tímhle a tímhle.‘ Na základě toho, kdo u toho byl, jsem zjistil, že kluk, se kterým jsem hrál dvacet let fotbal, tak to nahlásil.“

  • „Vzal jsem ještě s sebou Jardu Honců a ještě jednoho běžce a ještě jednoho. Zpátky jsme se vraceli, zastavili jsme se na Semmeringu, řekli nám: ‚Tady můžete zůstat.‘ Pan Mayer mi nabídnul, že tam můžu dělat trenéra, dostanu kvartýr, nabídl na tehdejší dobu šestnáct tisíc šilinků plat měsíčně, ještě vlek bych k tomu měl. Říkám: ‚Já tam nezůstanu.‘ Byl jsem tam asi tři dny s kluky dohromady. Pak jeli na ambasádu a já s nimi. Bylo to tam takové zmatkové. Řekl jsem si, nechci v zahraničí zůstat. Nebyl jsem na to stavěný, odjakživa jsem měl rád hory, Harrachov, Vysoké. Situace ale byla taková, že člověk nevěděl. Na Semmeringu nám nafasovali brambory a nevím, co všechno. Cestoval jsem přes hranici domů. Nechtěl jsem jet přes Moravu domů. Bral jsem to po rakouské straně. Na hranicích nám celníci říkali: ‚Proč se vracíte, co blbnete?‘ – ‚Vraťte se!‘ Nevrátili jsme se a jedu. Přejížděli jsme na Jindřichův Hradec. A vidím, byla tam u Hradce jabloňová alej, všechny jabloně byly uřezané. Stály tam ruské tanky, na laufech byly jabloně. Vypadalo to jako sad, ale byl to samý tank, po silnici všude tanky. To byla hrůza hrůzoucí! Přejezd přes koleje přišel, teď jsem nevěděl – jede vlak, nejede? Jeden mi takhle ukázal, tak jsem jel, ale nevěřil jsem mu. Rusi jsou Rusi.“

  • „Já v tu dobu jsem měl poměrně dobrou formu, dařilo se mi. I podporu ostatních. Jeden druhému jsme nezáviděli. No a Remsa ke mně přišel, to se chodilo pěšky nahoru, každý závodník měl dva malé kluky, kteří mu pomáhali nést nahoru lyže. Nahoru se šlo skoro půl hodiny, na mamutí můstek. Když jsme rozebírali ten skok, on říkal: ,Dalibore…‘ on mně říkal Libore. ,Libore, ty máš formu na svěťák!‘ Tak jsme to v rychlosti prodiskutovali. Při druhém letu jsem se rozjel, odrazil, a teď mě to nadzvedávalo a zase pustilo dolů, měl jsem pocit, že už budu dopadat, ale tlak toho teplého vzduchu mě zase nadzvedl. Ten teplý vzduch vycházel z šedesáti až sedmdesáti tisíc diváků. Dopadl jsem do telemarku a bylo takové ticho, že jsem slyšel šustění lyží. Zatočil jsem a uslyšel mohutný výkřik toho davu lidí. A ohlásili světový rekord.“

  • „Ta bariéra toho respektu, nebudu tomu říkat strach, se u skokanů odstraňuje a posouvá už od mládí. Ta bariéra toho respektu je úplně jinde než u normálního lyžaře. Ale každý skokan před prvním skokem na můstku určitý respekt z toho má. Ten se potom ztrácí. Ztrácí se i tím, že jak se okamžitě rozjede, tak se koncentruje na nájezdové, odrazové postavení, aby to provedl co nejpřesněji. Ke konstrukci toho můstku: to není žádný loping, aby to vyhazovalo. Na posledních čtyřech metrech má sklon kolem jedenácti stupňů, což dělá sedmdesát centimetrů pod úroveň. To jde z kopce dolů, ten skokan musí přesně do toho bodu a kolmo pustit ten odraz nahoru, aby se dostal na správnou letovou aerodynamickou křivku. Ta ve vývoji toho skoku přišla až později.“

  • „Nedám na Duklu, kde jsem prožil třicet let, dopustit. Tam ta morálka byla. Každý z těch kluků si uměl pořádně složit své věci, byl dochvilný, poctivý v tréninku. A potom začalo převládat to, jakou má kdo politicko-výchovnou práci, a takové věci, které se sportem nešly dohromady. Vůbec se to nehodilo v souladu s tím… nešlo mi to nikterak pod nos.“

  • „K lyžím jako takovým: to byly dřevěné jasanové lyže. Většinou o malinko širší, ale většinou to byly lyže na sjezd. Na nich se dělalo všechno, běhalo, sjezdovalo, děti i skákaly. Později byly vyrobeny skokanské lyže, které byly širší, dvojžlábkové, později trojžlábkové, u nás většinou jasanové. Pan Viktor Nesvadba z Vysokého, potom z Harrachova, tam se přestěhoval, dělal výrobu skokanských lyží. Pan Bartoň ve Vysokém nad Jizerou nebo pan Císař v Lomnici nad Popelkou.“

  • „Takže jak jsem říkal, že tohle bylo nepříjemné, a další taková nepříjemná věc byla, že když naše výsledky začaly stoupat a umisťovali jsme se v popředí a vraceli jsme se, tak nám celníci na hranicích fandili. Ale uplynul nějaký rok, přijížděli jsme a začalo se všechno úplně měnit: ‚Pojďte, vy hajzlové, ať si vás zkontrolujeme!‘ Po výsledcích výborných prohlídli nám batohy, lyže, vaky na lyže, všechno rozebrali. Všechno prohlídli. To byly věci, když už se člověk těšil domů, a teď se todleto stávalo. Říkal jsem si: Tohle přece není možné! Člověk se vracel, ale měl strach, co přijde.“

  • „Chodil jsem do školy s klukem, jmenoval se Walter Willpuss, táta mu padnul asi za Německa, někde v Rusku, možná. Žil s maminkou a legálně se vystěhovali do Německa. Přijel za námi na turné, fandil nám, byl jsem rád, že ho vidím, abych s ním chodil na pivo, to už ne, to už nešlo, chodil s ním Remsa na pivo, když končil Bischofshofen, koupil pro děvčata Kosovy, pak Kos byl horský vůdce a měl na starost Horskou službu. Jedna slečna dcera se Walterovi líbila. Koupil jim v krámě dárky, byli jsme tam tři nebo čtyři závodníci, nevím, jestli ještě někdo. Koupil jim řetízky s přívěskem, holkám jsem to dal, byly šťastné. Ale uplynul týden a hned mě volali na výslech do Semil na policii, řekli, že v řetízkách mohly být šifry a co všechno. Zapůsobilo to na mě hrozným stylem. To byly takové nepříjemné věci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.12.2019

    (audio)
    délka: 02:18:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 20.01.2020

    (audio)
    délka: 01:33:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 3

    Praha, 25.03.2022

    (audio)
    délka: 01:55:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Trenéra, za něhož pršely medaile, špiclovala kriminálka a VKR. Hrozila mu basa

Dalibor Motejlek (vpravo) s Pavlem Plocem v 80. letech 20. století u malých můstků v Harrachově
Dalibor Motejlek (vpravo) s Pavlem Plocem v 80. letech 20. století u malých můstků v Harrachově
zdroj: archiv pamětníka

Bývalý československý reprezentant ve skocích na lyžích a trenér Dalibor Motejlek se narodil 17. dubna 1942 ve Vysokém nad Jizerou. Vyrůstal v Harrachově a lyžování pro něj bylo od nejútlejších let zcela přirozeným pohybem. Už jako chlapec vynikal ve skocích na lyžích na sněhových můstcích a ve čtrnácti letech se dostal do širšího výběru mládežnické reprezentace. Vyučil se obráběčem kovů, ale po ukončení učiliště nastoupil do týmu Dukly Liberec. Reprezentoval Československo ve skocích na lyžích na několika ročnících Turné čtyř můstků a na zimních olympijských hrách v Innsbrucku (1964) a v Grenoblu (1968). V roce 1964 byl držitelem světového rekordu v letech na lyžích výkonem 142 metrů, dosaženého v německém Oberstdorfu. Jeho závodní kariéru ukončil těžký úraz páteře během tréninku v Tatrách roku 1969. Pracoval pro Duklu Liberec jako trenér a v osmdesátých letech se stal nejúspěšnějším trenérem československé reprezentace ve skocích na lyžích. Jeho svěřenci získali na olympijských hrách a mistrovstvích světa jedno zlato, dvě stříbra a čtyři bronzy. Po olympiádě v Sarajevu 1984 ho sledovala Vojenská kontrarozvědka, která na něj založila spis. Vyšetřovala ho také kriminálka kvůli údajnému nelegálnímu obchodování se sportovním vybavením. Skoro rok nesměl cestovat do demokratické západní Evropy a zbavili ho funkce hlavního trenéra národního týmu. Jeho obvinění se ukázala jako neopodstatněná a k československé reprezentaci se vrátil. Po návratech z kapitalistické ciziny musel chodit podávat hlášení na Vojenskou kontrarozvědku, jež ho vedla jako důvěrníka. Tvrdí, že o tom nevěděl. V jeho spise s krycím názvem Rogalo nejsou žádné důkazy, že by s Vojenskou kontrarozvědkou aktivně spolupracoval a udával lidi ze svého okolí. V roce 1988 se stal trenérem reprezentačního týmu skokanů v USA, kde zůstal až do roku 1992. Aby mohl v USA působit, zařídil si ukončení členství v Komunistické straně Československa. Byl také jedním z průkopníků skoků na lyžích v Jižní Koreji. Poté pracoval jako trenér mládeže pro Jiskru Harrachov. V roce 2022 žil s manželkou střídavě v Karlštejně v rodinném domě svého syna a v Harrachově.