Dita Elena Kalmárová

* 1926  †︎ 2005

  • „Oni (maďarští policisté) přišli a ptali se, kde je otec. Řekli jsme, že nevíme. Vůbec jsme se nechtěli vyjadřovat o tom, s kým odešel. Řekli jsme, že služebně odjel. Ptali se, proč naše máma neodpovídá. Máma neuměla Maďarsky, jenom my děti. Oni zase Německy neuměli a Česky už teprve ne. Tak oni začali: ´Ty smradlavá česko-židovská ku…´My jsme jako děti tento výraz doma neslyšeli. Když jsme se ptali, tak maminka říkala, že je to škaredé slovo, že je to spodina u Židů. No a tak jsme věděli, že je to něco škaredého a že to řekli mámě. Tak bratr proti nim vystoupil: ´Neurážejte moji mámu, je to čestná žena a nenadávejte nám, protože my jsme se tím narodili, jak vy jste se narodili Maďary a taky vám nenadáváme.´To jim řekl velmi slušně, ale energicky a šel proti nim pěstí. Čtrnáctiletý kluk, jak palice. Tak ho zmlátili, že tam padl do bezvědomí.“

  • „Zůstala jsem na chodbě ve vlaku. Vedle mne stál jeden německý voják, který se mi začal dvořit. Nechtěla jsem s ním vůbec mluvit. A ten německý voják se zeptal: ´Proč se mnou nemluvíte?´´Protože Vás nenávidím! Jsem židovka.´V tom momentě bych si byla jazyk ukousla. On se tak na mne podíval. ´My milujeme, že jste židovská děvčata.´Pak se tak ale smutně podíval. ´Myslíte si, že já jsem rád v této válce? Kdybych odmítl, tak mě zastřelí, tak jako vás Židy. Já nemám nic proti vám, ale musíme poslouchat vrchnosti.´Tak to se mně velmi líbilo. Od té chvíle jsem věděla, že ne všichni Němci jsou stejní.“

  • „Stále jsme chodily na předvolání. Tam nás mlátili tak, že jsme byly zakrvácené. A jednou, když maminku mlátili tak, že hlavu měla už úplně modrou, jsem proti nim vystoupila jako tehdy můj bratr: ´Nebijte moji maminku a neříkejte jí škaredá slova!´S pěstí jsem na ně šla. No ty mně dali, že jsem ztratila vědomí. Slabá jsem byla a podvyživená. Tak mě vzali jako kotě a vyhodili ven do mláky.“

  • „Našel mě jeden zedník a říká: ´To je ta mladá od toho redaktora.´Vzal mě do bytu, který jste v životě neviděl. Jedna místnost. Podlaha byla jen udusaná hlína. Malé okénko. Jedna postel, kde vyráběli děti. Těch pět dětí spalo na slámě. A tam mě donesl ten Štěpán Geletej a řekl ženě: ´Ošetři ji, to je ta malá Ostereicherrová.´Ošetřovala mě lopuchama. Umývala, zaříkala rusínsky a litovala mě. Poslední skleničku mléka mi dala a kousek uhnětené kukuřičné mouky. To bylo poslední, co měli. Víc srdce měli tito chudáci než ti bohatí. A tak je to dodnes.“

  • „V transportu začala jedna žena předčasně rodit. Stříkala z ní krev. Mně bylo patnáct let, v životě jsem tohle neviděla. Tak mi jeden říká: ´Ty jediná tu umíš maďarsky. Jdi, řekni o pomoc. Vždyť s těma špinavýma rukama ji nemůžeme odrodit.´Vodu jsme neměli, špinaví jsme byli, ve stoje jsme spali a tak. No a tak jsem šla. Smrděli jsme. Tehdá jsme byli smradlaví Židi. Chtěla bych vidět kteréhokoli árijce, kdyby v tomto žil tři dni, kde jsme čtyřicet lidí šli čůrat, na velkou potřebu a přes mříže se výkaly na kousku papíru vyhazovaly. Tak tam byly přilepené, a k tomu třicetistupňová vedra. My už jsme to necítili. My už jsme byli jen omámeni tím smradem. Tak mě odkopl (německý voják). A řekl: ´Zmizni ty smradlavá židovko!´A já jsem padla na můj kostnatý zadek. Mně bylo patnáct. Vážila jsem pětadvacet kilo – kost a kůže. Tak jsem si natloukla a jen se na něj podívala a říkám: ´Vždyť vy jste taky člověk.´A to bylo osudné. Začal do mě mlátit a kopat do bezvědomí. A já už jsem se neprobrala. Až po cestě na prkno. Ještěže tam byl jeden medik.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.11.2008

    (audio)
    délka: 01:15:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jen jsem se na něj podívala a říkám: ‚Vždyť vy jste taky člověk´ A to bylo osudné

kalmarova-dita-druha-zprava-palestina-se-svym-muze (historic)
Dita Elena Kalmárová

Dita Elena Kalmárová se narodila 13.5.1926 v Olomouci. Od dětství však žila na Podkarpatské Rusi. V roce 1939 přišli fašisté. Po brutálních výsleších na maďarské cizinecké polici utekly spolu s matkou do hor, kde působily v místní odbojové organizaci. Poté se náhodou vyhnula transportu do vyhlazovacího tábora Kamenec-Podolsk. Roku 1943 se dostala do Palestiny, kde se až do konce války starala o zraněné vojáky. Po válce žila se svým manželem na  Slovensku v Nitře. Po roce 1948 byli vystěhováni z vlastního domu. Do KSČ nikdy nevstoupila. Zemřela roku 2005 v Praze.