Mgr. Naděžda Svobodová, roz. Pospíšilová

* 1937

  • „Moji rodiče byli v sociálně demokratické straně. No a když potom se komunisté spojili s těmi sociálními demokraty, tak vystoupili. Takže nevstoupili do komunistické strany, zrušili úplně členství, protože oni zrušili vlastně tu stranu. (Rodiče nebyli nijak postiženi?) Tatínek později ano. Ale až potom později, to si pamatuju. On zastával takovou trošku větší funkci, že byl vedoucím odbytu v té firmě Sigma Lutín. A oni měli docela hodně zakázek, protože vlastně tu čerpací techniku od pump až po ty velký čerpací stanice a všecko to dělali. Takže on to expedoval. On byl vedoucí té expedice, tak veškeré to balení a expedici měl na starosti. No a nějakej velkej komunista se chtěl dostat na jeho místo, tak ho nějakým způsobem očernili. Já už nevím, jakým způsobem. Přijeli v noci pro něj, to si pamatuju teda taky, že najednou zastavilo auto ve dvě hodiny v noci a tatínka odtáhli. Odtáhli ho někam do Olomouce vyšetřovat, ale myslím, že se vrátil ještě týž den. No ale toho místa ho zbavili.“

  • „A my tu poslední noc, to jsme ještě nevěděli, že je poslední... maminka nás poslala k tetě, protože na zahradě měli vyhloubenej úkryt, vyztuženej jenom trámkama a prkny. No a pak jsme tam byli asi do půlnoci, no a najednou spadla bomba asi pět metrů od toho sklípku, takže se to začalo sypat, no, a teta říkala: ,Musíme honem, honem do sklepa k Maryškům.‘ No a teď jsme zjistili, že moji rodiče... že tam nejsou. No a ti tam potom asi za hodinu přišli a byli úplně vyděšení. Tak jsme byli rádi, protože tam byla strašně pochmurná atmosféra, lidi se modlili a ti Němci žbrebetili německy do toho a taky měli plný kalhoty. Tak po vesnici byly rozestavěny děla. A zrovna před naším domkem stálo dělo a oni (Němci – pozn. editora) věděli teda, že už je konec, že už jim nepomůžou žádný zbraně, ale nechtěli je nechat nepřátelům, tak je chtěli zničit. Takže ucpali hlaveň a na všech místech, kde stála ta děla, tak vystřelili a roztrhla se ta hlaveň. No a tak jsme se potom dozvěděli, že oni (rodiče – pozn. editora) když viděli, že teda tam se střílelo, na té vesnici, že by měli taky odejít do sklepa, tak chtěli schovat rádio. Táta šel a chtěl do toho sklípku a oddělával ten poklop a máti stála kousek dál ve dveřích do kuchyně a on se ohnul a spouštěl tam to rádio, a teď najednou obrovská rána. Máti tam měla skleněný dveře, ale za tím byly dřevěný zavírací na zámek (dřevěnice). No a takovej šrapnel kulatej z té hlavně proletěl těma dveřma. A tatínka ta tlaková vlna ještě ohnula, naštěstí, protože on ten šrapnel proletěl těsně nad jeho hlavou, a zvedl se, nevím, nějakým zázrakem, a zabodl se do veřejí těch dveří a nad tou mámou. Oba mohli být jedním šrapnelem poslední noc války zabiti. (A ty taky, když to spadlo pět metrů vedle...) No ale to nebyla taková hrůza. To se... No, pět metrů, kdyby to třísklo do toho, tak jo, tak bylo po nás.“

  • „Pochopitelně silný zážitky jsou z války. Protože díky tomu velkýmu podniku na čerpací techniku v tom Lutíně, tak Němci tam měli spadeno. Takže tam posílali letadla a chtěli ten závod rozbombardovat. Takže si pamatuju, že když jsme si hrávali venku a vždycky, když přilítávaly letadla, tak maminka utíkala těma vratama pro nás a říkala: ,Děcka, domů!‘ Tam byl vždycky houf děcek. To se prostě často opakovalo a já hrozně dlouho, až do svých tak padesáti let, jsem mívala sny, ve kterých jsem slyšela ta letadla, jak letí, a strach z toho. Velmi nepříjemnej pocit.“

  • „Mařenku z fary ti Rusové chtěli znásilnit. Vedle kostela, kterej byl na kopečku, a oni ji tam honili po zahradě, naštěstí se jí podařilo utéct. No a na druhej den už vlastně jezdily kolony ruskejch vojáků přes tu vesnici a to jsem tehdy dostala strach o moji maminku, protože všichni strašně jásali, že nás osvobodili. A to byl vlastně květen, kdy kvetl šeřík, tak se jim nosily kytice těch šeříků. A moje máti úplně nerozvážně sedla na jedno to – já nevím, jestli to bylo auto, nebo jestli to byl povoz – a jela s nima kus. Teď se dlouho nevracela. Ale to víc těch ženskejch jelo, nejela jenom vona. Prostě rozjásaný, že vidí ty ruský vojáky – osvoboditele. No ale netušily, že tam v noci chtěli Marušku znásilnit. No tak ne každej, ale jako měla jsem strach tehdy. Jsem byla šťastná, když se potom maminka vrátila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    u pamětnice doma, 03.12.2014

    (audio)
    délka: 53:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poslední noc války jsme mohli být všichni mrtví

4918-portrait_formeruprav.jpg (historic)
Mgr. Naděžda Svobodová, roz. Pospíšilová
zdroj: i.atelier

Naděžda Svobodová, rozená Pospíšilová, se narodila 24. července 1937 ve Slatinicích u Olomouce. V rodné obci prožila i poslední dny druhé světové války, kdy zažili spojenecké bombardování, pak se přes ně přehnala ustupující německá armáda a nakonec příchod Rudé armády. Vzpomíná na bohatý válečný a poválečný kulturní život na Hané, na volby v roce 1948. Naděžda Svobodová byla dvakrát vdaná, vystudovala vysokou školu pedagogickou a celý svůj život se věnovala výchově mládeže, učila na gymnáziích a chemické průmyslové škole v Havířově, Ostravě, Rokycanech a v Plzni. Čtyři roky byla ředitelkou Masarykova gymnázia v Plzni, vyučovala také ergoterapii na Vyšší zdravotnické škole v Plzni. V důchodovém věku se pamětnice věnuje hlavně záchraně opuštěných koček, s manželem jsou členy organizace Svoboda zvířat.