Věra Milcherová

„Ten celý život byl takový dost divoký. Často jsem byla sama se vším. Takže si spoustu věcí nepamatuju. Teď mi bylo devadesát, představte si. To byl vůbec zázrak, že jsem se toho dožila. Protože de facto až do roku 1950 jsem byla pořád těžce nemocná, měla jsem bolesti, operace, dnes mám jen jedno prso. Měla jsem hodně těžkých věcí. Také jsem pořád pod kontrolou, nesmím se nastydnout. Přitom jsem pořád plná života. (Co vám dodává sílu, že jste plná života?) Dokud člověk žije, musí být člověk. To znamená, že musí umět pomáhat. Jedině to znamená být člověkem. To, co se mi naskytne, abych pomohla, nesmím utéci od toho.“