Lída Rakušanová

* 1947

  • „Tady hlavně nešlo tak o to, že bychom se měli třeba omlouvat těm sudetským Němcům. Tady šlo hlavně o to, abychom si my sami uvědomili, že to, co se stalo po druhé světové válce, nebylo v pořádku, že se to vlastně skutečně dalo nazvat genocidou, a že nás to zatěžuje a že máme z toho špatné svědomí. A tohle špatné svědomí nás jako národ skutečně vede k tomu, že potom podléháme nejrůznějším manipulátorům. A přesně to se odehrává dodnes. Ještě pořád je možné nasbírat politické body na strachu ze sudetských Němců nebo takových úplně nesmyslných věcech. A tady to taky souvisí samozřejmě s Benešovými dekrety. To je věc, která je dodnes v České republice písmem svatým. Sice všichni tvrdí – tedy politici tvrdí, že dneska už jsou ty dekrety vyhaslé – ale jakmile se z toho dá vykřesat nějaká jiskra, tak to s velkou oblibou dělají, zvláště před volbami.“

  • „Já jsem druhý den chodila po Praze, s Pepou. Bydleli jsme v hotelu Evropa, stylově, tam jsme se šli ubytovat... Recepční byl strašně rád, že tam jsme, a říkal, že před třema týdnama tady bydlel Pecháček... A říkal nám, ať si dáme ale pozor, že možná všude ještě jsou odposlouchávací zařízení, že tam měli StBáci celou jednu místnost v tom hotelu. A že jí ještě pořád mají zamčenou a už tam prý asi nejsou, ale zamčený to furt je… My jsme si stejně nepovídali nic světoborného, a co by ještě nevěděli… Tak jsme tam tak chodili, byli jsme u koně se podívat, samozřejmě. Tam na tom pomníku byly nalepený nejrůznější plakáty a tak. Dva hoši tam pořádali cosi jako takový improvizovaný Hyde park a moderovali to. A když mě viděli – asi mě předtím viděli v televizi, tak mě poznali - hned říkali: ,Tak pojďte, paní Rakušanová, řeknete nám něco tady do mikrofonu...´ Tak jsem vylezla na ten sokl, a říkala jsem, že to teď bude teprve ta fuška, že to teď teprve začíná doopravdy všechno. Že už se nebudeme mít na co vymlouvat, a že to teď bude jenom na nás, co s tím uděláme, s tou nově nabytou svobodou… A nějak jsem neměla pocit, že by se to těm lidem moc líbilo, co tam dole byli - ti čekali, že budu taky jásat. A já jsem si říkala: ,Teda, tohle bude kocovina!´“

  • „Zavolal někdy dopoledne Petr Uhl – tehdy vedl Východoevropskou informační agenturu, což byla taky taková disidentská záležitost, síť, která usilovala o to, aby mohla legálně působit (ale to se taky nikdy nepovedlo). No a Petr Uhl mi říkal, že k nim přišla do kanceláře jakási paní, nebo dívka, která řekla, že se jmenuje Drahomíra Dražská, že byla na té demonstraci – a že vedle ní – že viděla, jak policajti zabili studenta, jak tam ležel mrtvý student, který se jmenuje Martin Šmíd. A že se to pokoušeli ověřit, ale že to vůbec nikde nemohli ověřit, že to nikdo další nepotvrdil. Já jsem říkala: ‚Tak to ale koukejte ověřit, protože to je strašně důležitý, akorát že my to nemůžeme vysílat, dokud to nebudete mít ověřený.‘ On se snažil to ověřovat, ale pak mi volal a říkal, že to pustili ven, a že napsali, že se jim to nepodařilo ověřit... V té zprávě, kterou pustila ven Východoevropská informační agentura, bylo jasně řečeno, že tato zpráva není ověřena, že to je jenom údajně... Jenomže ta zpráva začala žít vlastním životem, začaly jí vysílat všechny možné rozhlasy a televize na světě a já jsem to slyšela najednou po poledni i v našich zprávách. Tak jsem letěla ke zprávařům a říkala jsem: ‚Ale vždyť to není ověřený, vy nehlásíte, že to není uvěřený!‘ A oni říkali: ‚My jsme to takhle dostali z centrálního newsroomu.‘ Tak já běžela do centrálního newsroomu a říkala jsem: ‚Vždyť to není ověřený!‘ A oni říkali: ‚Jak to, že to není ověřený?! Ježišmarja, z takových pramenů – Voice of America to vysílá, Deutsche Welle to vysílá, rakouskej rozhlas to vysílá, televize to vysílají všude – tak jakýpak, že to není ověřený?!‘ To bylo jak při hře na tichou poštu, že se to na konec té řady už dostalo v podobě, že se to stalo, a nikoli že se to možná stalo a že to není ověřený.“

  • „Takže se nám shromáždila v průběhu roku spousta adres emigrantů ze všech koutů světa, a my jsme potom jednou před Vánoci to u nás doma balili. Udělali jsme takovou v uvozovkách balící linku, měli jsme tam kamarády a všichni se toho zúčastňovali. Najednou někdo zvoní, já jdu otevřít, a tam stojí Minařík a říká, že nám jde pomoct. A já jsem říkala: ,Prosím tě, tady není místo, my už jsme tady všichni, je nás tady dost a nechápu, proč jsi přišel, vždyť jsme se vůbec na ničem takovém nedomlouvali. A prostě tady se nevejdeš, nazdar.´ A opravdu jsem ho ani nepustila dovnitř. A teprve potom, když se objevil v Československu, mi došlo proč přišel – totiž proto, aby se dostal k těm adresám emigrantů po světě.“

  • „Než jsem šla poprvé do studia, tak jsem stála před rozhodnutím, jestli tam půjdu pod svým vlastním jménem, nebo pod nějakým pseudonymem. Protože pseudonymy byly v té době ve Svobodné Evropě velice častý jev – skoro všichni služebně starší zaměstnanci po roce 1951 pseudonymy většinou měli. Bylo to kvůli ochraně jejich příbuzných a podobně, kteří zůstali v Československu. Já jsem tedy taky přemýšlela, jestli nějaký ten pseudonym nebo ne… Ale vlastně jsem o tom ani tak nepřemýšlela, ono se to vyvrbilo tak, že v době, kdy jsem šla poprvé do toho studia, tak u nás byla Pepíkova matka, moje tchýně, a ta začala bědovat, že jí vezmou penzi, když se budu hlásit jako Rakušanová. Tak jsem se rozhodla, že si vezmu pseudonym Šindlerová, protože Pepa měl takovou bájnou tetičku v Americe, která se tam ve dvacátých letech přeplavila po moři a vdala se tam – ona tam vlastně jela na inzerát, aby se tam vdala, a jmenovala se právě za svobodna Šindlerová. Tak to jsem si říkala, že té by se to snad nevadilo, když se budu hlásit ve Svobodné Evropě jako Šindlerová. A svoje jméno jsem si potom vzala někdy začátkem osmdesátých let, když moje tchýně zemřela. Posluchači si samozřejmě mysleli, že jsem se vdala.“

  • „My jsme byli s Pepou – s mým tehdy čerstvým přítelem – o prázdninách stopem na Balkáně a hlavně v Jugoslávii. Když jsme se z toho stopu vraceli (někdy kolem 18. nebo 19. to muselo být), tak jsme byli na maďarsko-slovenských hranicích. Jeli jsme stopem, a někdy asi tři kilometry před tou hranicí stop skončil, a tak jsme šli dál po silnici. Bylo k večeru a říkali jsme si – co teď budeme dělat… musíme najít něco na spaní… A najednou jsme přišli do vesnice, kde byl náklaďák, a maďarský vojáci vykládali zbraně z toho náklaďáku. My jsme se ještě na to koukali a říkali jsme si: ‚To je sranda, co tady dělaj, chystaj snad ňákej šestapadesátej, nebo co zase.‘ Vtipkovali jsme. Načež přišel velitel, a chtěl, abychom se legitimovali, a když zjistil, že jsme z Československa, tak úplně zešílel, začal na nás řvát, že okamžitě musíme zmizet. Ať okamžitě vypadneme, nebo že nás dá zavřít. My jsme mu vysvětlovali, že tam nechceme zůstat, ale že musíme najít něco na spaní… A on jenom už na nás nepříčetně ječel, že musíme okamžitě pryč. Tak jsme odešli do nejbližší kukuřice, tam jsme se vyspali. Druhý den ráno všude klid, mír, nikde nikdo. Takže jsme se dostali stopem do Československa a jeli jsme dál. Já jsem se vrátila do Českých Budějovic a Pepa jel do Prahy. A 21. srpna ráno v pět hodin mě moje matka vzbudila a brečela a říkala, že nás už zas okupujou, tak jsem říkala: ‚Jaký už zas, copak tady Němci… co tady dělají?‘A ona říkala: ,Ne, Rusáci.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.06.2021

    (audio)
    délka: 01:42:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 23.08.2021

    (audio)
    délka: 01:37:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 21.09.2021

    (audio)
    délka: 53:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidé i v té poslední vísce si mohli poslechnout, jak to na Václaváku vypadá doopravdy

Lída Rakušanová na přelomu 70. a 80. let
Lída Rakušanová na přelomu 70. a 80. let
zdroj: archiv pamětnice

Lída Rakušanová se narodila 26. května 1947 v Českých Budějovicích. V letech 1965–1968 studovala na pražské filosofické fakultě (čeština, dějepis, jihoslovanské jazyky, estetika). Po srpnové okupaci v roce 1968 s přítelem, fotografem Pepou Rakušanem opustila Československo. Zakotvili v Německu, kde se vzali a od roku 1970 žili v Mnichově. Přes přátele, především Slávu Volného, se zapojili do exilového kulturního života. V prosinci 1974 se Rakušanovým narodila dcera Lucie. Lída pracovala v československé redakci Rádia Svobodná Evropa – od roku 1975 externě v pořadu Rozhledy, od roku 1978 jako redaktorka. Připravovala například oblíbený pořad Literatura bez cenzury. Už během sametové revoluce se poprvé vrátila do Prahy, kam v polovině 90. let částečně přesídlila. Externě spolupracovala s tamní staronovou redakcí Svobodné Evropy a byla korespondentkou pro německý a švýcarský tisk. V roce 1993 se stala českou laureátkou ceny Žena Evropy za občanskou angažovanost. V roce 1997 vyšla její kniha Václav a Dagmar Havlovi: Dva osudy v jednom svazku a o dva roky později její německá verze. V televizi měla vlastní pořad Na pozvání Lídy Rakušanové, v letech 1997–2003 pak s Jiřím Krejčíkem jr. točila dokumentární cyklus o české společnosti, nejznámější byl asi film Chapadla korupce (2001). Mezi lety 2002–2015 působila ve vydavatelství Vltava-Labe-Press jako novinářka a vzdělávací koordinátorka. V roce 2004 s Ivem Možným založila Institut regionální žurnalistiky. Mezi lety 2004–2005 byla předsedkyní Asociace evropských novinářů. Je držitelkou řady ocenění, mj. Umělecká cena česko-německého porozumění (1997), Cena Jana Palacha (2000), Cena ministra životního prostředí (2001), Cena Opus vitae (2019). V roce 2020 vyšly Lídiny vzpomínky Svobodná v Evropě. V roce 2021 se vyskytuje většinou na chalupě v Bavorském lese, často jezdí do Prahy. Je komentátorkou Českého rozhlasu Plus, účastní se veřejného dění, vystupuje v médiích, na besedách a debatách.