Vladimír Linhart

* 1924

  • (Když potkal po 2. světové válce Jana Masaryka na Olšanských hřbitovech) „A ona se teprve po válce, když ho [Tomáše G. Masaryka] udělali prezidentem, dověděla, že to byl vlastně syn prezidenta, ten, co ji tahal za copy. A on si to pamatoval. Tak mi řiká: ‚Kamaráde, tak v tomto případě ti dávám právo užívat jméno mého otce jako jméno svého kmotra.‘ Tak takhle jsem přišel ke kmotrovství prezidenta Masaryka.“

  • (Během totálního nasazení v Německu, když potkal s přáteli v hospodě Hitlera) „A někdo tam řek: ‚Česká buchta – dobrá buchta, a spasiba!‘ Oni viděli, že holky maj U [jako Ukrajina] a že je obsluhovaly. A stavbyvedoucího vzali zpátky, poněvadž jeli přes Hirschfelde, tak ho vysadili, aby nemusel s námi. Tak jsem se ho druhej den ptal, kdo to jako vyslovil to poděkování, a on mně tvrdil, že sám Hitler.“

  • (Když si Vladimír Linhart kolegům v ČKD posteskl, že by se mu hodila na stavbu silná žárovka, která se normálně neprodávala, ale kterou v podniku měli.) „Tak se stalo to, že jeden kamarád, kluk mladší než já, povídá: ‚Mistře, to neni žádnej problém. Já vám ji donesu.‘ A já řikám: ‚Prosim tě, jak?‘ Oni takhle na vrátnici občas kontrolovali a to by mohl mít člověk průser a já jsem nechtěl, mně se krádeže protivily. A on co udělal: vzal tu žárovku, přivázal ji na provázek, druhej konec si přivázal na krk. Žárovka se mu plácala na zádech, a když šel z vrátnice, tak se vrátný smáli, měli z toho srandu – oni si mysleli, že je rozbitá, ne ukradená. Tak jsem ji získal, byla to moje nevlastní krádež.“

  • (Když se jako malý jel s otcem podívat na Tomáše G. Masaryka) „Když pan prezident vystoupil a procházel se po peronu, pohladil mě po hlavě. Měl jsem totiž rezaté vlasy, což jsem nevěděl, že byla jeho obliba: měl rád rezatý. To jsem se dozvěděl později, ale o tom později.“

  • „Jeli jsme domů a já jsem si chtěl vzít Nadju s sebou. Ale v Hagenwerder, jeli jsme tentokrát ne přes Žitavu, ale přes Hagenwerder, poněvadž jsme si řikali, že tam jsou Poláci a Němci, ty že nás nezastavěj… V Hagenwerder nás Poláci roztrhli, ne Němci. Ještě na jednom obrázku mám napsaný, že se vrátili v pořádku do ubytovny, to tam najdete napsaný. Takže pak jsem měl pokusy – můj švagr jezdil do Ruska jako výzkumný pracovník z brněnského výzkumného ústavu stavebních hmot, ten se ji pokoušel najít. Pak jsem měl kamaráda, kterej tam dělal zastoupení za Škodovku, tomu se to taky nepovedlo, prostě jsme ji nenašli. Dokonce jsme se dozvěděli, že v tý vesnici Dubrovka nezůstal z původních obyvatel nikdo, to jsme se dozvěděli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jílové u Prahy, 30.07.2014

    (audio)
    délka: 03:29:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Slíbil jsem tátovi, že v životě nebudu politicky ani nábožensky činný, a to jsem dodržel

Vladimír v roce 1947
Vladimír v roce 1947
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Linhart se narodil v roce 1924. Odmalička žil v Malšovicích v Hradci Králové. Po měšťanské škole se vyučil výrobu cementového zboží. V osmnácti letech byl totálně nasazen v německém Hirschfelde nedaleko Žitavy na betonářské práce, kde prý náhodou v hospodě potkal Adolfa Hitlera. Po skončení druhé světové války se vrátil domů, přičemž se musel rozloučit se svou ukrajinskou dívkou, které nebylo dovoleno odcestovat s ním. Po ukončení vojenské služby pracoval tři roky v Praze v kamenictví. Smrt otce ho však přiměla k návratu do Hradce Králové do rodinné cementářské dílny. Nástup komunistů znamenal pro dílnu znárodnění a pro Vladimíra Linharta práci pro komunální služby. Posléze pracoval ještě v ČKD a v Tesle. V roce 1984 odešel do důchodu, ale jako živnostník se svému řemeslu věnoval ještě mnoho let. Během svého života se setkal se sedmi československými a českými prezidenty, Tomáš Garrigue Masaryk se dokonce stal jeho symbolickým kmotrem.