Marta Sandtnerová

* 1929

  • „A pak jsme byli u moře a koupali jsme se a bylo to nádherný. A přišli jsme domů a ten náš bytnej nám oznámil, že jsou u nás Rusáci. Takže od tý doby jsme měli jenom rádio na uchu. A zavřeli hranice a my jsme si říkali: ‚My budeme emigranti, v Bulharsku…‘ Protože se nevědělo, kdy je otevřou. Takže jsme tam zůstali asi o týden dýl, a když jsme jeli zpátky vlakem, tak jela proti nám bulharská armáda a Blanka na ně plivala z okna, jak se ty vlaky míjely. Protože ti jeli odsud. No a přijeli jsme do Prahy… Jo, přijeli jsme na Slovensko a já jsem letěla koupit chleba, protože to měl člověk z toho pět a čtyřicátýho roku, že co maminka tady samotná, teď chleba, jestli je tady vůbec jídlo, a tak jsem běžela koupit chleba. A tak jsme jeli vlakem a přijeli jsme sem a bylo stanný právo. Čili bylo po devátý hodině a už se nesmělo nikam chodit a my jsme byli na nádraží. Taxíky nikde žádný nebyly. Tak pak naši chytří spoluobčané si tam udělali kšeft, že občas tam přijel někdo autem a naložil někoho. Takže jsme tam chytili nějaký auto a to nás dovezlo sem. A tady, když jsme přejížděli tyhle šraňky, tak tady proti nám byly samý tanky…“

  • „Tak tady v jedný vile bydlel inženýr, takovej fešák a on to byl Rus. Měl manželku Rusku a žili tady a jakmile přišli a tak ho sebrali a odvezli ho na Sibiř. Protože on byl bělogvardějec, no byli to ti utečení Rusové, když začala tam revoluce, tak oni utíkali do Paříže a sem a kamkoliv mimo Rusko. Tady se usadil, v klidu si tady žili a přišli Rusové a hned druhej den, třetí den… Oni museli být tak informovaní, úžasně, kde kdo a co tady… Zmizel. Pak se vrátil, za dvacet let, nebo já nevím, za kolik. A manželka s dcerou tady žily a s tou dcerou jsem pak mluvila a říkala jsem, jak to snášel, když se vrátil. A ona říkala, že byl úplně zničenej a nakonec myslím, že spáchal sebevraždu… Že to nemohl asi vydžet. Oni byli někde v těch gulazích, někde na Sibiři.“

  • „Sem napochodoval takovej drzej chlapík, malej, kterej tady začal rozkazovat a hned chtěl nějakou vodku. No a tatínkovi, my jsme nic neměli, my jsme mu říkali, že mu můžeme leda vodu nabídnout, alkohol žádnej tady nemáme. A on se tady chtěl ubytovat a byl strašně drzej, takže tatínek s ním jednal velmi slušně, ale nakonec na něj zařval: ‚Marš!‘ A on se vyděsil a okamžitě byl venku. Takže bylo vidět, že se na ně musí přísně. A potom přišel nějakej plukovník, kterej měl plný prsa vyznamenání a tomu jsem tady zpívala Skřivánčí píseň z Hubičky a on se mi klaněl, ruku na srdce a právě vyjednával tady taky bydlení tady u nás. A tak jsme se s ním nakonec dohodli, že když jsem byla holka mladá, že se radši dají nějaký dívky, tedy vojačky. A takže sem přišla šarže a její pucflek, dívka mladší než ona, obě šíleně smutný, takový dívky. Maminka jim dělala snídani a oni si ji nevzaly, protože je asi, jako buržousti, chceme otrávit…“

  • „Ty vily byly většinou židovský, takže když nastaly ty katastrofy za Němců, tak tady ty lidi buď tedy ještě stihly odjet někam do ciziny a nebo tady skákali z okna a stříleli se a tak. Protože ty židovský rodiny byly tady samý bohatý rodiny a takže tady byla jedna tragédie vedle druhý. No a dokonce tuhletu vilu si stavěl dědeček kvůli ateliéru, aby měl na Palackého pomník místo, takže vlastně vedle, teď je to vila, která patří předsednictvu vlády. To se přestavovalo v roce 1925, někdy, když maminka se vdávala a její bratr se ženil, tak se tahle vila musela rozdělit na dva byty a aby oni měli na tu přestavbu, tak předtím, protože strýček byl architekt, tak přestavěl ten ateliér na vilu, která potom… A ty peníze, které z toho získali, investovali tady do té přestavby. A tu vedlejší vilu si koupila židovská rodina, pak doktor Somrněc, byl to advokát, myslím. Měl manželku a syna a naštěstí ten pan doktor zemřel, ještě než začaly ty tragédie, a jeho manželka se synem šli do koncentráku a potom to zabrali Němci. Bydlel tam nějakej obergruppenführer, velmi vysoká šarže. Protože tady, právě protože ty vily byly většinou židovský, tak potom tady byla německá čtvrť. Až ke Stromovce všechny vily byly… Tady za rohem bydlel Frank a různý německý rodiny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 19.04.2021

    (audio)
    délka: 01:21:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 26.04.2021

    (audio)
    délka: 01:03:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunismus nám vzal skoro všechno

Marta Sandtnerová
Marta Sandtnerová
zdroj: archív pamětnice

Marta Sandtnerová se narodila 6. března 1929 v Praze. Je vnučkou Stanislava Suchardy, jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů, kromě jiného i autora pomníku Františka Palackého v Praze. Celý život prožila v secesní vile, kterou na počátku 20. století nechal její dědeček, podle plánů jednoho ze zakladatelů moderní české architektury Jana Kotěry, postavit v pražské čtvrti Bubeneč. Martinými rodiči byli Julius Sandtner, právník a ministerský rada na Ministerstvu sociální péče a Marta Sandtnerová, dcera Stanislava Suchardy, která stejně jako její otec vystudovala sochařství. I u jejich prvorozené dcery Marty se od útlého dětství projevovaly všestranné umělecké vlohy. Během války studovala na gymnáziu, ale hned po osvobození nastoupila na pražskou konzervatoř kde vystudovala klasický zpěv. Během svého dětství a dospívání byla svědkyní několika proměn Bubenče, které přímo souvisely se zlomovými událostmi československých novodobých dějin. O možnost bydlení v honosných vilách jedné z nejprestižnějších pražských čtvrtí vždy usilovali ti, kteří se v dané době považovali za elitu. Marta si pamatuje původní, většinou židovské majitele bubenečských vil, jejich útěky do zahraničí před příchodem nacistů nebo odjezdy do koncentračních táborů, odkud se nikdo z nich nevrátil. Vzpomíná, jak se do prázdných vil pak nastěhovali ti nejvýše postavení nacisté v protektorátu, jak je na konci války vystřídali vojáci Rudé armády a po únoru 1948 vyvolení z řad komunistů. Vzpomíná i na Pražské povstání, příjezd Rudé armády i poválečné události, mezi které patřila i krutá odplata Čechů za okupaci nebo únosy ruských ‚bílých‘ emigrantů agenty sovětské tajné služby Směrš. Její vzpomínky se týkají i změn po nástupu komunistů k moci a let následujících, včetně obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V roce 1954 začala Marta svou uměleckou kariéru v operním souboru Národního divadla a odešla odsud až po dvaceti osmi letech do penze. Suchardova vila, kvůli nižší obytné ploše, jen o vlásek unikla znárodnění a zůstala v původním stavu majetkem rodiny. V roce 2008 založila Marta, společně se svým bratrem Janem, z iniciativy jeho manželky Blanky, Nadaci Muzeum Stanislava Suchardy, jejímž cílem je pečovat o dílo a umělecké dědictví jejich dědečka i jeho potomků.