Olga Dolníčková

* 1936

  • „Tam jsme si jenom rozdělili, kdo kam půjde, do kterých továren. Já jsem dostala průmyslovou školu za studentama, tam naproti Dyji je ta škola. Myslím, že je tam dodneška. No a kluci byli agilnější než my, kteří jsme za něma přišli, tak chtěli hned do průvodu. A sešlo se to na náměstí, tam kde stojí ten kostel, tak to bylo tehdy prázdné a tam jsme se sešli. Všichni, kteří chtěli manifestovat, protože byla vyhlášena celostátní stávka. Mezitím jak jsme se připravovali, jsem naučila kluky tu písničku: ,Jako bouře světem letí neúprosný mocný hlas, ten kdo úpěl po staletí, svoboden bude žít zas, vzhůru vstávej, český lide, nezalézej pod krovy, připraven buď v každé chvíli, shodit svoje okovy.‘ A je k tomu i známá melodie. Ti kluci to vcukuletu uměli. Pak s touhle písničkou ta průmyslová škola pochodovala na náměstí. Kluci byli takoví energičtí, no mnozí na nás koukali, co tam došli. Ale najednou to umělo celé náměstí a několikrát se to i opakovalo.“

  • „Do Vyškovce je poslali, když… Jak bych to ve zkratce řekla. Dostali se tam, když odešli ze Slovenska. Odešli, museli odejít, protože Slovensko bylo samostatnej štát, oni k tomu spěli vždycky. A v třicátém devátém roce se dali dohromady s Hitlerem a začali volat ,Česi von!‘. To víš, že tam byla velká česká komunita, hlavně učitelů, poštmistrů, četníci. Protože oni opravdu neuměli číst, psát, tam byla veliká negramotnost. Naše maminka byla z Pavlovic, ta tam jezdívala někdy na kole za hranice přes Hodonín a učila v Holiči nebo kde a tatínek, ten byl daný tam do Drietome, to je tady u Starého Hrozenkova, a učili na tom Slovensku. Ale když potom křičeli Slováci ,Česi von!‘, tak tatínek zapnul rádio a pak mi vždycky říkal: ,Zapamatuj si tu formulaci‘ – ,Slovenská vláda,‘ žádná nebyla, ,dává k dispozícii pražskej vládě týchto Čechov.‘ A protože byl Bohuslav, tak byl čtený asi třetí, čtvrtý v pořadí. Četli to podle abecedy. Tak hned věděl, která udeřila.“

  • „Já jsem potom chodila na ta občanská fóra, ale potom se mi to i zprotivilo, protože začali přicházet lidi… A klidně to řeknu, dostala jsem se do okresní privatizační komise, legálně, a najednou mně vstávaly hrůzou vlasy, protože už tam byli ti páni inženýři z některých statků, kteří teď chtěli, aby se jim něco přikleplo, protože všechno muselo jít přes tu privatizační komisi. Měla jsem i několik návštěv, a to teda můj manžel protestoval, přímo u nás doma večer. Pan inženýr chtěl, už tehdy tak lobbovali, abych v té okresní privatizační komisi zvedla pro to a pro to ruku. Aby se zkrátka hlasovalo tam pro to, a ne tadyhle pro to. A tak to už mě potom začalo zlobit, to ne. Ale takoví jsme.“

  • „Ti lidé z toho spodu sešli do sklepa školy, protože tam byl krutej boj mezi partyzánama, a tehdy tam myslím došli vlasovci, z těch sovětských armád, ale já ani nevím, kdo to byl. Říkali, že jsou to vlasovci. A ti pálili proti sobě. Nám se v té škole, v tom našem bytě nahoře, usadilo gestapo. Ono mělo takovej rozhled po okolí, do těch vrchů, a pálilo ze střechy té školy, kde se jenom někdo hnul. Ti vlasovci s partyzánama zas měli možnost do toho spodu pálit z vrchu. Takže ten boj o samotnej Vyškovec trval čtrnáct dnů. Šedesát lidí bylo nahečkaných ve sklepě, tam bývaly sklepy stavěný, protože se topilo dřívím. Škola byla stavěná ve dvaadvacátým roce a prostory pod školníma třídama byly nachystaný na dřevo na vytápění. Tak dřevo se vyskládalo ven a do sklepů šli lidi. No a trvalo to tak dlouho, že už to bylo nekonečný. U Jahodů se utrhli býci a šli a sežrali beleše, co měli nachystaný, ale to jsou jen takový zkazky. Zvířata prostě měla hlad, ale tam jak vystrčili lidi hlavu, tak po nich pálili. A tak nějakej, tatínek říkával, že to byl nejhorší kluk, takovej lumpík ve škole, tak ten se ploužil těma potůčkama, tím křovíčkem, a došel až k Rusům, dalo by se říct, a říká: ,Nestřílejte tam pořád, tam ve škole leží šedesát lidí.‘ A oni prý měli už objednaný ty kaťuše jakýsi, že to tam teda všechno zplanýrují. Tento kluk, že řekl tu situaci, jaká tam je, tak to zachránil a oni ty kaťuše odvolali. Ale to byla doba několika hodin, taková náhoda.“

  • „S manželem jsme jezdili s pojízdnou prodejnou, a to se muselo taky uklidit. Já jsem vytírala, měla jsem koště a oni (pozn. volební komise) zrovna přišli, když já jsem to auto koštětem zametala. No a pak jsem v okresních novinách četla, nešla jsem volit, říkám jim: ,Chlapci, já nemám čas, nepůjdu, a když budu chtít, tak půjdu, ale do toho vám to házet nebudu, já nejsu žádný invalida,‘ zkrátka nechtěla jsem. No a oni: ,Vzala na volební komisi koště,‘ ale to nebylo na volební komisi. Nebo možná bylo, já nevím, jak jsem s ním máchla. Možná bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dolní Dunajovice, 08.09.2014

    (audio)
    délka: 03:40:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mě nemusel nikdo vyzývat. Řekla jsem si, že když ještě můžu, tak půjdu a pomůžu

dolnickova_olga_portret_1966.jpg (historic)
Olga Dolníčková
zdroj: Dobový portrét pochází z archivu pamětnice, současná fotografie pořízena při rozhovoru

Olga Dolníčková, za svobodna Bohuslavová, se narodila 17. března 1936 v Trenčíně v české učitelské rodině. Oba rodiče učili v obci Drietoma nedaleko Trenčína. Na jaře 1939 však museli na příkaz úřadů nového Slovenského státu zemi opustit. Jejich novým působištěm se stal Vyškovec na moravsko-slovenském pomezí, jen pár kilometrů od předchozího působiště. Rodina tu prožila celou válku, kdy se v okolních lesích skrývali partyzáni, a během závěrečných bojů války museli být s více než šedesáti lidmi ukryti čtrnáct dní ve sklepě. Po válce se rodiče rozhodli odejít do pohraničí, byli přiděleni na školu do obce Dolní Dunajovice na jihu Moravy. Otec se tu stal jedním z prvních českých představitelů místní samosprávy, chvíli dokonce stál v čele obce a byl prvním ředitelem školy, Olga patřila k prvním českým dětem v obci. Rodina se tu usadila, Olga se v Dolních Dunajovicích později vdala a začala pracovat jako prodavačka. Díky své výchově se však odmítala smířit s vládnoucím režimem a její odpor nabyl po srpnových událostech roku 1968 ještě na intenzitě. Odmítala chodit k volbám a nebála se vyjadřovat své názory na dění v obci i ve státě, často formou nápisů, letáků, jak ona sama říká: „Dělala jsem taková recesní alotria.“ Během listopadových událostí roku 1989 se ihned zapojila do dění, nejprve na okresní, poté i na obecní úrovni. Stala se jednou ze zástupkyň obce v Občanském fóru, přesvědčovala schopné lidi ke vstupu do politiky, účastnila se řady jednání a byla také členkou okresní privatizační komise.