Zeev Miller

* 1934

  • „Kibuc založil za války továrnu na barvy a na asfalt. Je válka, blokáda, nemůže se dovážet. My jsme byli jako jeden z prvních kibuců, který měl svůj vlastní průmysl. Kibuc továrnu prodal. Proč jsme to prodali? Pro takovou blbost. Tehdy měl podnik tři sta zaměstnanců a to bylo naprosto zakázané. My jsme socialisté, musíme pracovat sami, nesmíme zaměstnávat a vykořisťovat dělníky. Všechno se to změnilo. Dnes máme tři sta dělníků znovu, ale v nových továrnách. Současné továrny jsme založili později. Já jsem pracoval v té továrně, kterou jsme prodali. Kfar Masaryk továrnu prodal družstvu Histadrut, které bylo napojeno na největší odborovou ústřednu. Oni měli svůj průmysl. Měli největší banku v Izraeli, Banku Hapoalim. (…) Odbory nakonec banku i továrnu také prodaly, a je tak dnes v privátních rukách. My jsme to tehdy nemohli prodat tomu protivníkovi kapitalistovi. No, byly takové časy.“

  • „V Michalovcích jsme bydleli až do dubna 1942, kdy začaly deportace. Dva týdny před tím, jsme odešli k rodině dědečka do Stropkova. Měl továrnu na výrobu pražců, dostal prezidentskou výjimku od slovenské vlády. Bylo tisíc lidí uznaných, že pomáhají hospodářskému rozvoji. Když policie šla na domovní prohlídku, tak mu to předem oznámili a my jsme se šli schovat do lesa nebo do žita. Křesťanské slovenské děti na nás pak volaly: ,Židia do žita.‘ Věděly, že když nás hledají, tak se schováváme.“

  • „V létě 1989, těsně před sametovou revolucí, tu (v Kfar Masaryk) byl jeden pán, komunistický politický předák z Československa. Byl v našem kibucu, snažili se obnovit styky s kibucnickým hnutím. Měl tu přednášku, já jsem tu zrovna nebyl, moje manželka ano. Řekla mu: ,To je všechno hezké, co tady povídáte, já jsem se narodila v Československu, chci se podívat na návštěvu. Ale proč se nemůžeme podívat do Československa?‘ On na to, že kdo pošle dopis z Kfar Masaryk, tomu oni zašlou vízum. Tak jsme poslali dopis a dostali jsme vízum. Už byly dovolené výlety, ale to znamenalo přiletět na Ruzyň a jet autobusem s policisty, zkrátka být stále pod dohledem. My jsme dostali vízum a mohli jsme jet autem z Vídně do Bratislavy. Na hranici nám vojáci říkali: ,My jsme nikdy neviděli Izraelce, povídejte nám, jaké jsou tam války, jak se tam žije.‘ Nic neslyšeli o Izraeli. První Izraelce, kterého viděli, jsme byli my. Asi dvě hodiny nás zdržovali a povídali si s námi. Přišli jsme do Bratislavy a to bylo takové divné. Když jsme nespali v hotelu, museli jsme oznámit na policii, kde jsme spali. To byla první návštěva přesně po čtyřiceti letech v roce 1989. Ale všichni už celkem volně mluvili. Říkali nám: ,My chceme změnu, ale ne tak velkou jako v Maďarsku.‘ Netušili, že za čtyři měsíce se všechno změní.“

  • „Pamatuji si dobře, že u dědečka, jeho majetek byl arizovaný sousedem. Pamatuji si, že seděli u dědečka, můj děda a soused. On mu stále vysvětloval, co on dělá. Arizátor byl takový příjemný člověk, říkal: ,Já jsem formálně arizátor, ale já nevím, co se má dělat. Vy to uděláte a já to podepíši, že je to můj rozkaz.‘ Tak to dělali. V Michalovcích jsme opustili dům, ale po válce jsme neměli problém ho dostat nazpět. (…) Jedna rodina se odstěhovala a druhá rodina nám začala platit.“

  • „Partyzáni nám oznámili, že Rusové přišli do Brezna, že dostali rozkaz přejít k hlavní armádě. Bylo to asi patnáct kilometrů. V Kališti a v Balážích bylo asi tisíc Židů. Říkali jsme: ,Není možné, my musíme jít s vámi. Němci přijdou a hned nás zavraždí.‘ Oni souhlasili, ale s tím, abychom šli za nimi, ne přímo s nimi. Byla obrovská zima, šli jsme přes Chabenec. Dost lidí zahynulo, neměli sílu. Většina došla. Pamatuji si, že rodiče zabloudili. Já jsem šel bez zavazadla napřed, šel jsem tam a zpět. Vidím, že tam ještě nepřišli, tak jsem se vrátil zpět. (…) Věděl jsem, kam jít, byl tam velký barák, ale oni mi nevěřili, měl jsem jedenáct roků. Židé měli hodně zavazadel, ale postupně se toho zbavovali. Říkám: ,Každých deset metrů něco najdeme.‘ Nebylo vidět na cestu, ale podle zavazadel se dalo poznat, že tam někdo předtím šel. Šli za mnou a za chvíli jsme tam byli. Bylo takové vzrušující, že po takových letech jsme na půdě, která byla už osvobozená.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kfar Masaryk, Izrael, 27.02.2008

    (audio)
    délka: 02:05:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Kfar Masaryk, 11.09.2016

    (audio)
    délka: 01:39:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Křesťanské děti na nás pak volaly: Židia do žita

Zeev Miller v 50. letech 20. století
Zeev Miller v 50. letech 20. století
zdroj: Archiv pamětníka - dodala Jitka Radkovičová

Zeev Miller se narodil jako Alfred Müller 26. června 1934 v Michalovcích na východním Slovensku. Za války se kvůli židovskému původu skrýval u svého dědečka v Stropkově, který od Slovenského státu získal prezidentskou výjimku, jež ho chránila před transporty. Po příchodu nacistů na Slovensko se jejich rodina ukrývala v podhůří Nízkých Tater, pro záchranu musel v zimě přejít hřebeny Tater nedaleko Chabence. Zeev Miller se po válce připojil do činnosti hnutí sionistické mládeže, v roce 1948 jako čtrnáctiletý odešel sám do Izraele. Na začátku  50. let se usadil v kibucu Kfar Masaryk na severu Haify, kde žije dodnes. V Izraeli se věnoval zemědělství a práci v odbytu pro výrobky sdružení kibuců. V roce 1995 asi rok pracoval pro izraelskou firmu investující v České republice.