Růžena Horáková

* 1924

  • „My jsme byly na té hlavní třídě, a nálet a už to hučelo. Tak vlítnout do nejvyššího baráku, který tam byl, protože jsme si říkaly: ,Nahoře to zbourají, dole snad ne.‘ Tak jsme tam vlítly a tam byl kryt, ale před krytem byla taková předsíň. Tak kryt byl už uzavřen a my jsme se dostaly do té předsíně vlastně. Byly tam ještě jeptišky a my dvě děvčata jsme tam vlítla. Najednou ticho, říkáme: ,Tak snad nebude nic, bude už pokoj.‘ Kdepak, najednou se začala sypat omítka, já povídám: ,No nazdar.‘ Ten dům dostal takhle ze strany zásah. Takový hrobový klid, to si nedovedete vůbec představit, snad v nějaký utěsněný komoře. Tak jsme tam byly, ven jsme nemohly, byly jsme zasypaný. Jenom nám říkali, že nás našli, po kolika hodinách, to ani nevím, ale dostali nás ven.“

  • „Co obsahovaly tehdy ty potravinové lístky, co se na ně dalo pořídit?“ - „Moc ne. Dávali nám umělý med, margarín, máslo ne, sádlo taky ne. Jenom pro ty malé děti byl příděl másla. Dvacet deka zeleniny na týden, nějaký chleba byl, ani nevím, kolik chleba, ale vím, že jsme měli tak tři tenké krajíčky na den zpočátku, pak ani už to nebylo. Víte, co my jsme dělali za války? Jezdili jsme za Vídeň do polí, sbírali jsme klásky, to obilí jsme si mleli v mlýnku na mák a z toho se dělaly takové placky. Chleba se rozpadal, protože říkali, že v tom jsou kaštany, tam bylo ledacos. Nebo ovoce, plané třešně, když byly, tak hurá, jelo se za Vídeň na plané třešně. Ty plané třešně, to byla práce, ty jsme si zavářeli, abychom měli aspoň trochu marmelády. Nebo švestky, jeli jsme sbírat švestky, dělaly se povidla. Na chleba nic nebylo, tak se mazalo to, co se dalo.“

  • „To vás utíkalo kolik?“ - „Tři kluci a dvě děvčata.“ - „A jak jste se domluvili?“ - „To byli právě ti známí kluci, co s námi chodili do tanečních, na výlety jsme chodili. Tak jsme se domluvili, hoši vzali dvoulitrovku kořaly, říkali: ,Musíme se po cestě posilnit.‘ To víte, my jsme tomu nedaly, ale hoši to... Kus nás vezli, pak konec, už nejede vlak dál. Přes hranice šupity pěšky.“ - „To nebyly tenkrát kontroly dokladů?“ - „Byly.“ - „To muselo být nebezpečný.“ - „Což o to, vlak tam končil, ale oni měli výhodu, že já jsem mluvila perfektně německy, když se někdo na něco ptal, tak jsem mluvila německy. Tak to jsme vždycky nějak prolezli. U nás zase jel vlak a tam ve vlaku už nás schovávali ti konduktéři, dávali pozor, kdyžtak jsme přecházeli, tak jsem se dostala až do Pacova.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Slatiňany, 03.10.2012

    (audio)
    délka: 02:08:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pod troskami bylo neuvěřitelné ticho

Růžena Horáková přežila bombardování Vídně
Růžena Horáková přežila bombardování Vídně
zdroj: Martin Reichl

Paní Růžena Horáková se narodila 12. března 1924 v Radíči na Sedlčansku. Otec byl panský kočí, ale zemřel, když Růženě byly čtyři roky. Protože matka by nezvládla vychovávat Růženu i její mladší sestru, byla Růžena poslána ke své tetě do Vídně. Zde navštěvovala českou školu a následně reálné gymnázium, které však bylo v roce 1938 uzavřeno. Růžena poté pracovala v továrně na výrobu baterií určených pro vojenské účely. Ve Vídni strávila takřka celou válku, prožila mnoho bombardování, během jednoho z nich se ukryla v domě, který však byl zasažen a ona byla zasypána. V únoru 1945 spolu s dalšími Čechy utekla z Vídně do protektorátu, dostala se do Pacova, kde pracovala v místní mlékárně, poté si našla místo jako administrativní pracovnice na radnici v Pelhřimově. Po válce si našla práci v administrativě ve státních lesích ve Slatiňanech na Chrudimsku, kde pracovala až do odchodu do důchodu.