Věra Moníková

* 1923

  • „Já jsem chodila k Němkám do práce a pak jsme měli zkoušky na to zpívání.“ - „A to byly jenom Češky, co tam zpívaly, nebo copak to bylo za kroužek?“ - „To byli učitelé a taky doktor byl mezi nimi a my ženský jsme tam byly asi tři holky. Takže to bylo takové slušné, my jsme tam nebyli takoví ukecaní, nebo jak bych to řekla, takoví prázdní.“ - „Měli jste nějaké vystoupení?“ - „To bylo plno Němců, kdybyste viděli.“ - „No neviděli, povídejte!“ - „No kdybyste to viděl. To byl velký sál plný Němců a tleskali a vyvolávali nás.“ - „Co jste zpívali za písničky?“ - „České.“ - „České Němcům?“ - „České. Taky jsem zpívala německy, když chtěli.“

  • „Jakpak jste si tam prali?“ - „Šlo to, byli jsme v tom lágru, tam jsme měli velkou cimru a pak vedle byla místnost, že jsme si tam mohli vyprat. Pak nás nechal vykoupat tam v té fabrice. Jinak jsme tak žili, jak to šlo. Horší to bylo s tím záchodem, že my jsme v noci nemohli jít ven, tam byly krysy. Krysy na nás koukaly do okna, oni by nám šly i komínem. Tak jsme se museli snažit mít tam horko, aby nám tam nešly krysy, to je pravda. Byly tam štěnice, na mě štěnice nešly, a poslední dni jsem byla v prostěradle obalená štěnicema, to je pravda. Když jsem přijela domů, tak jsem musela být na dvorečku, celá se svléknout do naha, maminka to hned namočila.“

  • „Ten továrník Klinge, když jsme tam byly první Vánoce, to jsme brečely na těch kavalcích všechny a on tam mezi nás přišel. Mluvil německy. Bylo to od něj hezký, že přišel, abychom to vydržely. Stejně mluvil podle svého, že oni měli pravdu. Protože, když by to vyhráli, tak bysme tady nebyli.“

  • „Když jsme přijeli na nádraží do Breslau, tak nám prohlíželi ruce, a já, jelikož jsem byla švadlena, tak jsem měla pěkné ruce, tak mě vzali do továrny, kde se dělaly prasečí štětky.“ - „A ostatní děvčata?“ - „To jsme byly všecky. Oni nás dali do řady na nádraží a ten továrník Klinge si nás vybíral a já jsem se mu líbila, tak si mě hned vzal.“

  • „Ta jedna Němka k nám přijela, když padlo Německo. Byla u nás asi týden a maminka říkala: ,Holka, to tady nemůže být Němka! Podívej, co dělají lidi.‘ Tehdy je všechny brali do tábora. Ona byla u mě týden a potom mně maminka nedovolila ani s ní nikam jít, protože se bála, že lidi byli zlí, protože když tam máte Němku, a Němci, co s námi dělali... Já jsem chodila k nim šít, ono to bylo takové přátelství, cizinka - Němka a Češka.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 12.05.2012

    (audio)
    délka: 01:27:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Německu jsme měli sbor, zpívali jsme české písně sálu plnému Němců

dobova.jpg (historic)
Věra Moníková
zdroj: Martin Reichl

Paní Věra Moníková, rozená Vozounová, se narodila v roce 1923 v Hradci Králové. Vyučila se švadlenou a pracovala v hradecké firmě Triola. V roce 1942 byla totálně nasazena ve slezském městě Neusalz (nyní Nowa Sól v Polsku). Pracovala v textilní továrně, kde vyráběla prasečí štětky. Nad rámec zaměstnání si ještě přivydělávala jako švadlenka u místních Němek a zpívala v českém sboru. Po roce práce v továrně musela přejít na stavbu zákopu nedaleko města Neusalz. Zde si během osekávání větví vážně zranila ruku, zachránili ji však zajatí francouzští lékaři. V roce 1944 se kvůli maminčině nemoci vrátila zpátky do Čech. V roce 1945 se provdala za svého přítele Josefa, který strávil část války také v nuceném nasazení. Po válce našla uplatnění v oděvním průmyslu.