poručík Viktor Ráža

* 1925  †︎ 2022

  • „Děda, to byl hroznej hrdina. On byl v první válce. Já vám řeknu případ. Jsme se tomu vždycky smáli. Děda přišel, prostě tam, jak začali bolševici řádit. A on byl v carské armádě, takže vykličkoval a dostal se domů. Přišel domů a ženský seděly celý smutný, takhle u... měli jsme tam studnu a žlab takovej, u toho žlabu seděly. A děda přišel: ,A co? Copak ženský?‘ Tak se přívítali, byli rádi, no pochopitelně, babička byla ráda, že děda přijel. Jak se bavili, bavili a tetka ale říká, ňáká teta Kuchová, ale: ,Václave, víš, co nám udělali bolševici? Vzali nám koně. Takovýho pěknýho koně jsme měli.‘ ,Hergot, baby, vy nedokážete koně před bolševikama sakramentskejma ubránit?! To kdybych já byl doma, já bych... to byste viděly!‘ Děda se začal chvástat. Tak mluvěj, najednou jedou dva na koních. Na bosejch nohách měli šporny a špagát zadrhnutej tuhle koňovi na ten spodní čelist, flintovku na špagátě na zádech. ,Zdravstvuj, zdravstvuj.‘ Teď tak koukají, koukají... A děda říká: ,Čto nužno?‘ On se na něj podíval: ,No, tvoji botinky.‘ Tvoje boty, děda měl pěkný vojenský boty. No, von se do něj pustil samosebou děda, že tohle to či čo... Ten normálně sundal flintovku, udělal cvak cvak: ,A davaj!‘ A se na něj podíval: ,Se teď nechám zastřelit, když tohleto?!‘ Sundal boty a ještě mu je podal na koně!“

  • „Sotva jsme vyjeli na Mikuláš, palba, tak jsme se tam kryli chvíli. Zas jsme vyjeli kousek. A já povídám: ,Hergot, podíváme se, jak ten Mikuláš vypadá.‘ Sotva jsme vylezli ven, zase palba. No tak jsme si nabrali ještě granáty a samopaly. A jeden kamarád povídá: ,Ty, já tady mám tetku.‘ No já povídám: ,Tetku tady budeš hledat teď!‘ ,Tuná, tuná tetka je, blízko. ‘ Tak jsme tam zastavili, takovejch sto metrů nebo padesát metrů za tim. A on běžel tam. No, to netrvalo deset minut a on přiběh s pekáčem makovejch buchet. Úplně horkejch! Sotva ty buchty hodil na ten..., hned po nás dávka ze samopalu. Ze sousedního baráku z okna. Tam byli hlinkovci nějaký nebo Němci nebo kýho čerta... Tak nám nezbejvalo nic jinýho, než že jsme sebrali každej jeden granát a dostali jsme se pod to vokno přibližně. A fukli jsme ho tam a přestala palba a byl pokoj.“

  • „A já koukám rozbitý vokno, vyražený... prostě papírnictví, tak jsem tam něco hledal a vtom slyším dvě rány, tak se vohlídnu... a voni Rusáci leželi dva, vožralí jak dobytek. Protože ten Mikuláš, ten tam měl veliký palírny. Voni se tam vožrali a zostali na tom náměstí takhle pod stromama ležet. A přišel Rusák, kapitán, a prostě utíkal, Němci je hnali. A přišel, kop do nich, voni nechtěli vstávat, kerejsi ho poslal do prdele, to voni uměli. No a von se nasral, že, vytáh pistoli a zastřelil je voba dva. Já jsem říkal: ,Što vy sdělali?‘ A on: ,Ty durak molodoj!‘ povidá, ty seš ještě hloupej mladík. Mně bylo osmnáct let. ,Já je tady nechám a podívej se – vidíš? Němci, támhle. Já je tady nechám a oni zajmou, vyslechnou, zmordujou a zastřelej stejně.‘ Tak to prej máš jedno. ,A tahat já je nemůžu všecky,‘ povidá, ,tady jich je plno, vožralejch.‘ A tak na to dopláceli hoši hodně.“

  • „Přišli ruský partyzáni, ruský – sovětský. Shodou okolností ten jeden kluk, když byl jako zajatec u Němců, tak pracoval u tátovej sestry, Dvacet pět kilometrů jinde. Jenže prostě, poznal tátu, tak se snažil dostat k nám. To byla takzvaná dňouka, přes den byli schovaný a v noci působili. Tak jsme ho schovali do vejstupku, tomu se říkalo taková zadní ložnice, děcka tam většinou spaly. A mezitím přišla parta banderovců, asi dvanáct, tak museli do stodoly, těch bylo hodně. Tam se zahradili slámou a tak, tam se schovali. A najednou se objevil, už pozdějc večír, Moško. Tak honem – co s ním? Taky se tam musel někde schovat. Nesměl jeden o druhým vědět. Ráno, akorát jsme poklidili. A najednou koně ňáký přiletěli, pes štěkal. Já říkam: ,Co se děje?‘ Banda Maďarů! Plná fůra Maďarů, utíkali před Němcema jako dezertéři. Zastavili a chtěli se najíst. No tak samosebou – kořalka a špek byl u nás. Musel bejt pořád, když nebyl, tak se už dopředu honem zabíjelo, protože prasat jsme měli dost. Nakrmili se ti Maďaři. A najednou měli nějaký vnuknutí, já nevím, najednou si mezi sebou něco začali mlít... a pryč! Odjeli. No a jestli byli kilometr... Další fůra a motocykl za nima. Ten tahli, protože ho nemohli v tom blátě..., tak ho tahli za fůrou. Němci – jestli tady prej nebyli Maďaři. ,No byli, byli, už jsou dávno pryč.‘ A že by něco pojedli. Oni měli mezi sebou vždycky ňákýho toho, kterej uměl mluvit česky, to byli ti Sudeťáci. Hned se nakrájel zase špek a hned se kořalka doplnila. Nažrali se, napili a už nespěchali ani už za těma Maďarama. Tak jsme možná zachránili i ty Maďary.“

  • „Devátýho května, starej říká: ,Bude přesun, brzo, zajisti si dostatek paliva.‘ Tak jsem jel pro pohonný hmoty, vzal jsem si tam toho ruskýho tohohle... ,Ty, máš to v pořádku?‘ ,V pořádku.‘ Tak jedeme. Máme naložený cisterny, všechno. No my jsme vám jeli kus a najednou mu to zastavilo. Povidám: ,Co je?‘ Von ten vůl měl povolený nějaký ty šroubky. Vono se to ňák stočilo a urvalo to hadice, co šly na brzdy, a přestalo mu to brzdit. No nic, to mu nevadilo, to voni všecko spravili. Pospravoval to, trvalo to myslim tak hodinu. Za hodinu sme vyjeli, nabrali sme benzin a ja povidám: ,Jak budeš brzdit?‘ ,No...‘ Tak jsme jeli zpátky a já povidám: ,Kurnik, jeď z kopce jenom jedničkou nebo dvojkou, ne abys mě brzdil tou...‘ Tam byla kardánová brzda. Jestli víte, co je kardán. To je ten hlavní, co táhne zadek od motoru na zadní kola. A na tom bylo kolo a to brzdilo. Von ten vůl začal brzdit a najednou na nás lidi ukazujou. Povidam: ,Co je?‘ Vykouknu. ,Pastuj! ‘ Nám hořel celej spodek! Plno benzinu nahoře. Já sem vyletěl vodtamtuď, vytrh jsem pistoli, povidám: ,Hajzle, okamžitě to zhas, nebo tady zdechneš pod tim!‘ On vyletěl, drap nejdřív plášť, já jsem mu pak ještě hodil muj plášť a deku, tak tam vlez pod to a tak dlouho, až to uhasil. To stačilo už moment, kdyby tam bylo nateklý trochu toho, tak jsme byli

  • Celé nahrávky
  • 1

    ČR, 31.05.2003

    (audio)
    délka: 01:20:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 07.07.2021

    (audio)
    délka: 01:09:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je mi hanba to říct, ale kdyby Němci nenapadli Sovětský svaz, tak bychom byli během pěti dnů posláni na Sibiř

Viktor Ráža
Viktor Ráža
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Viktor Ráža se narodil 13. července 1925 v Ulbárově na Volyni. Chodil do české školy, vzdělání však nedokončil, protože přišla válka. Byl členem podzemní organizace Blaník. Po napadení Sovětského svazu Němci v roce 1944 vstoupil do Svobodovy armády, kde působil nejdříve jako samopalník, ale především v dělostřeleckých dílnách, kde měl za úkol sbírat a opravovat zbraně z bojiště. Získal ještě vojenský řidičský průkaz, takže zajišťoval i přesun. Prošel frontu od Przemyśle a Krosna, do bojů na Dukle se přímo nezapojil, obešel ji přes Jasliska. Pokračoval s armádou přes Slovensko až do Čech. Po válce se usadil na Moravě, kam přijela z Volyně i jeho rodina. Žil v Babicích u Šternberka. Viktor Ráža zemřel 28. ledna roku 2022 ve věku nedožitých 97 let.