Nikolaos Tsametis

* 1942

  • „Po skončení války ti největší spolupracovníci s Němci, my jsme jim říkali burandades, pustili se do těch vesnic a honili komunisty, kteří vedli odboj proti Němcům. My jako děti jsme dělali hlídače, hlídali jsme, jak jsme viděli někoho z nich, že se blíží k vesnici, tak jsme avizovali rodiče a všechny ostatní a ti odcházeli do hor, protože by je zatkli a uvěznili.“

  • „To člověk neměl ponětí, vůbec jsme nevěděli, co to přinese nebo co to nepřinese. Sice nám tady pořád vykládali o nezaměstnanosti, co je na Západě, ale dokud to člověka nezasáhne, tak vůbec s tím nějak nepočítal. Pak jsme teda na to přišli, co to všechno ten Západ je a co není. Začala nezaměstnanost, začali žebráci, ale teď už těch žebráků tolik není, ze začátku to bylo hodně, a nedej bože těch bezdomovců, co je tolik. Já nevím, mně se teda líbil ten systém předtím, spravedlivější se mi zdál, jestli toho nebylo tolik, měli jsme všichni skoro stejně.“

  • „Moje máti se teda dostala do Československa, shodou okolností měla s sebou mého bratrance malého. Jeho maminka přišla o nohu, tak zůstala v Řecku, jeho otec se dostal další lodí, to zas jeli přes Bospor, Dardanely na Černé moře, do Sovětského svazu, ti se dostali do Taškentu. Se mnou v Rumunsku ještě byla moje sestřenka, čili to byla sestra toho bratrance, co byl tady s maminkou. Tak jsme byli úplně rozděleni. V roce padesát čtyři přes ten Červený kříž já jsem jel tady za maminkou, sestřenka z Rumunska do Taškentu a tady ten bratranec z Československa taky do Taškentu. Tak se sešly rodiny. Ta jejich maminka, co byla v Řecku bez té jedné nohy, tak za několik let jela teda taky do Taškentu.“

  • „Nejdřív, než jsme se dostali do těch domovů, tak jsem čtrnáct dní byl na vesnici Hlinka. Tam byla jednotřídka, čtyři třídy. Tak mě posadil do první třídy, do první lavice, dal mně přečíst slabikář. To jsem přečetl, rumunština, to bylo stejné písmo. Tak mě hned posadil do druhé, tam jsem byl jeden den, pak mě dal hned do čtvrté. Ve čtvrté třídě jsme byli čtrnáct dní, pak jsem se dostali do dětského domova, dostal jsem se do Sobotína.“

  • „Tehdá na podzim jsem začal a na jaře byl takový závod zvláštní, Vavřínová podkova se to jmenovalo. To se běhalo přesně po trase Velké pardubické, úplně přesně těch 6,9 km. Na taxisáky, na ostatní překážky se lezlo po trámech, přes vodní příkop byla fošna, to jsme probíhali. To byl první ročník, to bylo sedmdesát čtyři na jaře, to jsem vyhrál ten závod. Pak se ještě opakoval příští rok, to už jsem nebyl, to už jsem začal běhat za Vítkovice ligu. Mám na to dobré vzpomínky. Jenomže koně to běhaj za dvanáct minut, my jsme to běhali tak dvacet osm, dvacet devět, tak to je rozdíl.“

  • „Přemýšlel, přemýšlel, ale pak jsem se oženil, vzal jsem si českou státní příslušnici, děcka jsme měli. V tu dobu, jak se to začalo vracet, tak jeden byl na gymplu, ten druhý končil, tak těžko bylo nějak to tady přerušit. Tady byly takový jistoty a teď někde začínat úplně znovu, to kdybych třeba byl sám, bez dětí, tak určitě bych se tam vrátil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava - Poruba, 04.11.2010

    (audio)
    délka: 57:25
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Při první příležitosti jsem běžel maraton v Řecku, to bylo v roce 1982

Maturitní fotografie
Maturitní fotografie
zdroj: Sbírka pana Tsametise

Pan ing. Nikolaos Tsametis se narodil 5. září 1942 ve vesnici Trikono v severním Řecku. Rodiče se živili vinařstvím. Otec byl partyzánem a za občanské války padl, matka byla za války raněna. V roce 1948 odešel přes Albánii a Jugoslávii do Rumunska, kde žil šest let v dětském domově v Oradeji. Matka se později dostala do Československa, kam ve dvanácti letech díky Červenému kříži přijel také pan Tsametis. Žil v několika dětských domovech, gymnázium absolvoval v Českých Budějovicích. Vystudoval Vysokou školu technickou v Brně, obor dopravní stavby. Po škole získal práci v Ostravě. V roce 1990 byl z práce propuštěn, pracoval jako překladatel pro řeckého podnikatele, později v Báňské stavební společnosti. Pan Tsametis je aktivním sportovcem, v mládí boxoval, později se věnoval běhu, především vytrvalostnímu, účastnil se mnoha maratonů v Evropě i v USA. Je držitelem mnoha veteránských rekordů.