Mgr. Miroslav Spáčil

* 1929  †︎ 2016

  • „V tom Pěnčíně byl přede mnou bratr kazatel Langhammer a toho poslali někam na severní Moravu. No a já jsem tedy nastoupil do místa, kde nedávno postavili ze stodoly sboreček Cyrila a Metoděje. Byla to živá obec, kopcovitý kraj. Kosíř u Prostějova, jestli víte, to je nejvyšší a nejbližší kopec, pak se to táhne k Drahanské vysočině, a to všechno jsem zvládal na kole. Do Konice deset kilometrů, Stražicko, Laškov, Přemyslovice. To byl rajon, který jsem absolvoval, a mám na to krásné vzpomínky. Člověk byl mladý, silný a ledacos se mu dařilo. Tehdy třeba mít na biřmování patnáct, dvacet a víc dětí, to nebyl žádný problém. Zkrátka měli jsme tam k sobě velmi blízko.“

  • „Bylo to mnoho krásného, dobrého, potěšujícího, ale také mnoho bolestného. Manželka na jednom místě cituje z listu Filipským (1,29). To je věc, která se týká naší situace. ‚Vám se přece dostalo té milosti, že smíte v Krista nejenom věřit, nýbrž pro Něho také trpět.‘ Tak jsme to chápali a tak jsme to také brali. A pak Husovo slovo: ‚Běda mně, kdybych byl mlčel!‘ Člověk má svatou povinnost jako normální smrtelník a mnohonásobně víc jako farář říkat černému černé a bílému bílé.“

  • „Můj odchod vyřizoval krajský tajemník, to byl Evžen Černý. To ale musím začít od začátku. Já jsem k rodině Hníkových, k biskupu Hníkovi, manželce i synům, které jsem znal z dob pobytu na koleji, měl blízký a srdečný vztah a oni k nám také. A to i přes rodinu Kopalovu, protože společně bydleli v církevním domě vedle ústřední rady, takže se vídali. Takže se stalo, že jsem od paní Hníkové dostal Hníkův tajný deník, který on nazýval Kniha pamětná. Tam denně v různém rozsahu zapisoval všechny události, které ten den prožil. No a tam biskup Hník na jednom místě říká: ‚Jako rána bleskem přichází sdělení, že církevní tajemník Černý žádá, abychom rozvázali pracovní poměr s manželi Spáčilovými.‘ Oba dva jsme měli jít. Zkrátka biskup Hník byl v těchto personálních otázkách postaven naprosto mimo a byl tím zděšen. Tyto věci za něho vyřizoval jeho diecézní tajemník Marceluch. Ten se takto samozřejmě choval jenom proto, protože toužil po biskupském řetězu. Hník tam také na několika místech říká: ‚Moje nemoc se jmenuje Marceluch.‘ On byl několikrát raněn infarktem. On jenom když zaslechl, že jde po chodbě, tak měl hrůzu a nemohl se soustředit, protože věděl, jaký je to bezcitný člověk. To mi říkala paní Hníková. Marceluch tyto věci (odvolání duchovních) navrhoval a předkládal to biskupovi jako hotovou záležitost. Krajský národní výbor to samozřejmě okamžitě akceptoval. To datum bylo k 1. červnu 1961, ale já jsem po zralé úvaze a po rozhovoru s manželkou a radou starších řekl, že odejdu již dřív. Bylo to z jednoduchého důvodu. Řeknu vám to zcela upřímně, jak to bylo. Lidé už věděli, že musím odejít z Bohuňovic. Já jsem začal bohoslužby a v první lavici začali tři lidé plakat, pak se další přidali a já s nimi. A tak to bylo neděli co neděli. Skutečně takto to vypadalo. Takže já jsem odešel místo v červnu již 15. dubna 1961.“

  • „To jste dobře vzpomněl profesora Mánka a biskupa Hníka, protože jsem to byl já, kdo vezl osobně profesoru Mánkovi biskupův-Hníkův deník, ze kterého čerpal různé podklady. Jenom vám řeknu na dokreslení, že když jsme 21. srpna 1968 vstali a viděli jsme první vojenské vozidlo jet kolem nás, nevěřili jsme tomu, ale rádio hlásilo, že jsme obsazovaní, tak první, co mně blesklo hlavou, že mám u sebe biskupův-Hníkův deník a že Marceluch je znovu na koni. Tak jsem šel, zabalil jsem pořádně deník do igelitu, aby se mu nic nestalo, a zašel jsem za jedním známým důchodcem a s tím jsme ten deník ukryli za trám v jeho chaloupce. Takový byl můj poměr k Marceluchovi. Člověk nevěděl, jak se v té chvíli zachová. On měl tolik moci, že mohl klidně přijít a říci: ‚Dej to sem.‘ A hned by to samozřejmě zlikvidoval, protože on pochopitelně o tom deníku věděl.“

  • „Zážitek, který také zaznamenávám v paměti, a sice, že jsem byl účasten prvního a chvála Bohu i posledního náletu amerických bombardérů na Přerov. Vše se ovšem odehrálo z takové blízkosti - my jsme jako kluci, když vyhlásili poplach, šli za park Michalov a tam jsme skotačili -, že ty bomby padaly mezi nás tak, že přede mnou asi tři kroky jedna z těch střepin roztrhla mého kamaráda Jirku Chaloupku. Tady mám památku na jednu tu americkou bombu, byly jich tam skutečně tisíce. Byl to hrozný zážitek pro patnáctiletého kluka. Země se třásla, já jsem skočil do toho kráteru, který se přede mnou otevřel. Já bych bez jakéhokoliv patosu rád řekl, co mě v té chvíli napadlo. Bylo pochopitelné, že už při tom svištění bomb jsme věděli, že je to vážná chvíle života. Ale když jsem viděl, jak nás ze všech stran přikrývá hlína, jak nám po zádech běhají šílení zajíci, tak jsem si v první vteřině vzpomněl na maminku a na tatínka a ve druhé vteřině jsem se začal modlit Otčenáš.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 03.06.2009

    (audio)
    délka: 02:03:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vám se přece dostalo té milosti, že smíte v Krista nejenom věřit, nýbrž pro něho také trpět (Fp 1,29)

M. Spáčil jako dělník mimo farářskou službu v 70.-80. letech
M. Spáčil jako dělník mimo farářskou službu v 70.-80. letech
zdroj: Archiv pamětníka

Mgr. Miroslav Spáčil se narodil 5. listopadu 1929 v Brodku u Přerova. Otec Hynek Spáčil byl železničář, matka Božena Spáčilová, rozená Přikrylová, se starala o dva syny a malé hospodářství. Na oba syny měl silný vliv především otec. Milovník knih, organizovaný sociální demokrat a člen Církve československé. Obecnou školu vychodil Miroslav Spáčil ve svém rodišti a na počátku protektorátu nastoupil na reálné gymnázium v Přerově, kde v roce 1948 maturoval. Během války prožil i traumatický zážitek při americkém bombardování Přerova. Po maturitě byl přijat na Husovu československou evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze, která se v roce 1950 proměnila na samostatnou Husovu československou bohosloveckou fakultu. Během studií se stal pomocnou vědeckou silou prof. sociologie F. M. Hníka. Toto setkání se mu stalo osudným a až do biskupovy smrti i po ní udržoval s rodinou Hníků přátelství. Na fakultě se seznámil i se svou budoucí manželkou a rovněž duchovní CČSH Dagmar Kopalovou. Vysokoškolská studia dokončil v roce 1952 a 5. října téhož roku byl biskupem Sedláčkem v Husově sboru v Olomouci vysvěcen na kněze. Prvním farářským místem se Miroslavu Spáčilovi stala nově vzniklá samostatná náboženská obec CČS Vsetín. Setrval tam však pouze necelý měsíc, poté narukoval na vojnu. Za celou dobu nikdy nesloužil se zbraní. Čerstvě ženatý Miroslav byl po vojně přidělen k náboženské obci Pěnčín a Konice, zatímco manželka Dagmar do března 1955 působila v Heřmanově Městci. Až na zásah biskupa Václava Janoty se jí podařilo dostat do olomoucké diecéze k manželovi a celých 42 let pak sloužila jako farářka v náboženské obci Velká Bystřice. Tam se také po přeložení faráře Spáčila do Bohuňovic v roce 1957 rodina usadila a společně žila. Miroslavovo aktivní působení však neušlo pozornosti církevních funkcionářů. Vynucené rozvázání pracovního poměru hrozilo oběma manželům Spáčilovým, ale zatímco nad těhotnou manželkou Dagmar se příslušné státní orgány  „slitovaly“ a mohla zůstat ve službách církve, farář Spáčil byl roku 1961 vyhozen bez oficiálního udání důvodu. Následovala nesnadná anabáze po dělnických profesích. Až v roce 1967 byl vyzván k návratu do služeb církve. Byl poslán do Přerova na Moravě. V roce 1968 se farář Spáčil plně zapojil do vnitřní obrody své církve. S nástupem tzv. normalizace však opět přišly potíže. Byl zařazen do skupiny opozičních kněží a v roce 1973 byl opět vyhozen z duchovenské služby. Dalších 22 let musel opět pracovat mimo duchovní službu, jeho dětem bylo i přes výborný prospěch odepřeno studium. I v dělnickém prostředí se Miroslav společensky angažoval, v továrně Ferona například shromáždil unikátní knihovnu. Na Silvestra 1989 sloužil po šestnácti letech opět bohoslužby. Byl znovu poslán do Přerova, odkud musel v roce 1973 odejít. V roce 1995 pak přešel krátce do Olomouce a posledním farářským místem se mu stala náboženská obec Velký Týnec. Miroslav Spáčil zemřel 12. března 2016.