Alois Holub

* 1917

  • „A to, jak se něco semlelo, tak člověk mohl čekat, že bude na řadě, tak to furt dělal. Mám v mysli tam nějaké to komando venkovský, který pomáhalo tam někde na statku, a tam si udělali esesmani nějakou zábavu a nějaký pohoštění k něčemu, já nevím, a donesla se nějaká kořalka do lágru, a tak celý komando zlikvidovali. Celý komando se zlikvidovalo. To šli, měli tam připravenou práci, takže dělali, nakládali, vozili a během té práce byli bití. Někteří ještě přišli k obědu a byli si vědomi, že odpoledne tam zůstanou oni. A celý to komando, co člověk viděl… Nebo ‚Češi nástup ke cvičení!‘ To bylo právě v tom roce 1942. ‚Alle Tschechen antreten!‘ Někteří ztratili, jak lezli a museli oknama vyskákat, aby nastoupili na Appellplatze. A tam už byli připravení (esesmani), dlouho tam s nima dělali: pochod, běh. Tam je honili a mlátili a ti staří někteří už nemohli a tam padli a to oni už měli různý metody... A jeden čas za tý heydrichiády Češi byli vyhlášeni za něco, jako byl Žid: menší porce chleba a kdekdo jim mohl dát pár facek. To si stoupl člověk do uličky, šel nějaký Němec, chytl vás a nebyl nikdo, kdo by pomohl. No jo, možná, že důležitější věci zapomínám. Sokoli. Tenkrát říkali, že jich přišlo snad 300 a byli zaplynovaní. To se táhlo tenkrát ten smrad z toho komínu…“

  • „Dopoledne, vlastně odpoledne kolem třetí hodiny, to se scházeli ti Němci. A v pět odpoledne tam přicházeli Němci se dívat na ty popravy k tomu Václavu, nebo jak tomu tam říkali. Tak počítám, že třetina až polovina nás tam bylo postříleno. A ten zbytek nás 8. (října 1941) odvezli Pod Kaštany a tam jsme se do rána shromažďovali. A mezi náma byli i Židé. Tak nás bylo asi 50 vězňů. Ráno asi ve tři hodiny jsme dostali polívku na cestu. A ráno autama nás odvezli na nádraží a jeli jsme, nevěděli jsme kam. Tak jsme jeli do Vídně a pak tou dráhou kolem Dunaje, až jsme zastavili v Mauthausenu na stanici.“

  • „Tak koukám na něj a najednou se dívám: od horní brány běží náš kápo Wolfrat s dvěma chlapama a hlásí se u Bachmayera a obrátí se k nám a hlásí moje číslo a číslo ještě jednoho. My jsme vystoupili, ty dva chlapy tam píchnul a my jsme s kápou šli nahoru do dílny. A navrchu u tý brány jsem se otočil a dole tou bránou hlavní vycházel ten transport a nikdo nevěděl kam… A jak jsem zas jednou tomu Sepovi nesměle, že už bych chtěl skončit tu práci, to už jsem tam byl tři roky, no a on mi říkal: ‚ No, jak chceš. Ale Bachmayer se tě nebude ptát, když přijde a řekne, že chce kazetu, tak se tě nebude ptát, kdy to budeš dělat, kde budeš tu kazetu dělat. Tak já tě tam... máš tam místo v klidu, můžeš dělat v klidu pod střechou.‘ No tak já jsem věděl, o co jde… A byly taky doby, že v poledne jsem se zastavil u toho Lageraltestera, přišel kápo, tak mi říká: ‚Lojzku, zejtra v poledne potřebuju kazetu.‘ Tak já v dílně jsem si to trochu připravil a do toho hladovýho žaludku za ty kalhoty (jsem si ukryl materiál), to jsem měl strach, jestli nebudou prohlídky na bráně, ale vždycky jsme tak nějak prošli. A dělal jsem až do rána, tu kazetu jsem odevzdal, ale to jsem (pracoval) celou tu noc a měl jsem jenom trochu sladkýho kafe a to bylo tak všecko, co jsem měl.“

  • „Pár lidí tam bylo, pár žen, děvčat, co je vytáhli z tý plynový komory před tím spálením. Já jsem je tam tehdy ještě viděl, ještě než je tam někdo fotografoval. Hloupé je to, že to, co člověk prožil, tak se mu zdá. A tak si říkám, že ten, kdo to neprožil, tak se mu to nezdá…(smích) A někdy je to tak, se to vědomí tak vrátí do té atmosféry, že když se potom probudím, tak jsem úplně v té tísni… Kdysi se mi taky zdálo: šli jsme na popravu všichni a Lageraltester šel kolem a já jsem mu říkal: ‚No, jo… Ty se vždycky dovedeš z toho…‘ ( smích) To byly situace. Buďto se člověk připravil a celý život si tak nějak říkal: ‚Tolik lidí umíralo a jednou stejně umřu, tak co… To je jako moment, a když musím a nedá se nic dělat, tak co, proč se už teď trápit.‘ A taky kolikrát se člověk připravil a tak cítil, že je to skutečnost: ‚Umřu… no…‘ A když se pak zase vžil do toho života, tak si říkal: ‚A hele, bylo by to škoda!‘ (smích)“

  • „A s námi jela polovička Židů, co je sesbírali v Brně, a těm se nejvíc věnovali. Ráno, když jsme šli podepisovat kremaci, že souhlasíme s kremací, tak ti Židé byli nastoupení, a jak ti byli…, to byli možná nějací úředníci nebo právníci…, a ti tady měli jen čárky a ten obličej modrej, zelenej, nateklej každej. No a tam se říkalo, že ti Židé v Mauthausenu nevydrželi dýl jak tři dni. To se chodili esesmani tam trénovat. No a my jsme byli taky posledním transportem, jinak už tam Židy nevozili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Krnov, 06.10.2008

    (audio)
    délka: 05:05:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tak se člověk na to připravil, jako že je to teda skutečnost a že teda umřu

Alois Holub
Alois Holub
zdroj: archiv pamětníka

Alois Holub se narodil 11. června 1917 v Bítovčicích. V letech 1932-1936 se učil truhlářem v dílně mistra Jelínka ve Valašském Meziříčí. V roce 1938 dostal povolací rozkaz, na vojnu nastoupil v Jemnici, ale  brzy byl s vážným onemocněním  hospitalizován v Jihlavě. (Po válce byl ze zdravotních důvodů vojenské služby trvale zproštěn). Po návratu z nemocnice a rozpuštění československé armády roku 1939 se vrátil k mistru Jelínkovi do Meziříčí a pracoval zde v truhlářské dílně. Setkal se zde s přáteli, díky kterým navázal spojení s ilegálním odbojem organizovaným Komunistickou stranou Československa. 19. května 1939 vstoupil Alois Holub do KSČ, ale v odboji neměl příležitost vyvinout větší činnost. V roce 1941 byla celá skupina prozrazena a 16. března 1941 byl také Alois Holub  zatčen. Ihned byl převezen do Kounicových kolejí v Brně, kde se stal svědkem masových poprav. Po půl roce vězení byl  9. října 1941 převezen nejprve do shromažďovacího tábora Pod kaštany v Brně a následně do koncentračního tábora Mauthausen. Zde pracoval v truhlářské dílně. Díky své zručnosti (vyráběl dřevěné krabičky a kazety zdobené intarzií pro esesáky) se v táboře  dožil konce války. Když se blížilo osvobození a Němci v táboře vytvořili stanové ghetto Zeltenlager pro Židy, které převezli z jiných táborů, nosil Alois Holub potraviny do tohoto stanu. Sinaj Adler, muž, kterému takto zachránil život, později vydal knihu a nominoval Aloise Holuba na ocenění Spravedlivý mezi národy, které uděluje izraelská Komise pro rozpoznávání spravedlivých při památníku Jad Vašem.  Toto ocenění Alois Holub skutečně získal. Po válce pracoval Alois Holub v podniku Rieger-Kloss, kde se vyrábějí varhany.