PhMr. Libuše Nachtmannová

"Můžu se ještě zeptat na tu Obranu národa, jestli byste přeci jenom řekla, jak to fungovalo a tak?" "No, byla to vojenská skupina. Podívejte se, naše armáda jako taková šla do ilegality i se vším všudy, to znamená i s vybavením, to znamená vysílačky, foto, tiskárny, s tím vším šla do tý ilegality. A jako ilegální skupina potřebovala... To byli muži, armáda. A protože tam bylo třeba i práci žen, byly prostě, ženy byly zapotřebí. Tak třebas, ti muži bydleli ilegálně v rodinách, ale nemohli tam bydlet dlouho, protože neznali se nájemníci v tom činžáku, jestli by je někdo udal, nebo ne. Tak když ti lidi říkali, že jsou příbuzní, tak nemohli ti příbuzní tam být trvale. Tak po týdnu se museli... Tak my, ženy, děvčata, jsme jako pár večer ho převáděly do jiný rodiny. A tím to bylo nenápadný, protože páreček večer nebyl nápadný. Takže takhle jsme je převáděly do rodiny. Nebo se stěhovala třeba vysílačka. Ta se musela stěhovat po každým vysílání, protože to Němci stačili zaměřit. A kdyby se vysílalo druhý den, tak už by tam přišli najisto. No, tak se stěhovala ta vysílačka. Já pamatuju jenom jednou, kdy se nepřestěhovala, kdy se vysílalo dvakrát za sebou. A taky to dopadlo. To bylo tady v Jinonicích, tam, co je Akcis, tak tam se vysílalo právě podruhý z jednoho místa. Tak tam přišli Němci a toho, co to vysílání dělal, ten radiotelegrafista, ten se zastřelil, spáchal sebevraždu, aby nevypovídal, aby z něj nevynutili, protože voni to vynucovali strašnými způsoby, to přiznání nebo ty jména a to všecko. Takže radši spáchal sebevraždu, než aby se nechal zavřít a nechal se trápit při výsleších na gestapu. Takže takhle." "A jak to tedy vypadalo, když se stěhovala ta vysílačka?" "Na ty součástky se to rozebralo, do tašky se to dalo, na to se daly třeba brambory nebo zelenina a s tím jsem mohla jezdit celej den po Praze. Ženská s taškou tehdá nebyla nápadná. Mužskej s nákupní taškou ano, tehdá ještě to nebylo tak zvykem. To byl akorát Masaryk, kterej vozil děti svoje po Praze v kočáru. To ani vlastní děti muži tehdá nevozili. Prostě nejvejš aktovku moh nosit a do té se z vysílačky nevešlo. Ale ta taška, s tím nákupem se šlo, to se zase vodvezlo někam jinam, jelo se i několikrát. Při tom mě nechytili."

"Při tom mě nechytili [převážení vysílačky]. Já až vypadla z nějakýho výslechu, někdo mě musel jmenovat. Protože i když já jsem byla vyslýchaná na gestapu, tak jako že by je zajímalo, co jsem já dělala, to oni věděli, protože to jim řekli už ti druhý. Ale co chtěli vědět – jména. Další jména, jména, jména, kdo ještě. Tak, protože jsme byli upozornění, zase přeci jenom totiž byli i gestapáci, kteří spolupracovali zase s odbojem, víte, ono to bylo všelijaký, to byl ten agent A-54 a to všecko, to bylo na nejvyšších místech, to bylo i na gestapu v Drážďanech. Takže byli jsme instruovaní, že mluvit, mluvit, mluvit, ale kecat. Nepravdu. Čili vymyslet si lidi. Tak jsem si vymyslela. Říkal: ‚A kdo tam ještě byl?‘ Já jsem povídala: ‚No, říkali jí Eva. No, ale jestli to bylo její jméno, to víte, v odboji jsou krycí jména.‘ ‚A jak vypadala?‘ Tak jsem si vymyslela. Jenom zlý bylo, když jsem potom byla při druhým [výslechu], abych říkala zase to samý. Tak ale naštěstí jsem teda jmenovala jenom dvě, takhlenc jsem si vymyslela. Tak to jsem si pamatovala."

"Události kolem Mnichova, tehdejší tragédii našeho národa jsem prožívala na severu Čech, pocházím z Roudnice nad Labem, což bylo první české město, kam uprchlíci z pohraničí utíkali a kde byli přijati, ve školách spali a potom odcházeli ke svým příbuzným ve vnitrozemí. Já jsem v roce 1938 maturovala na reálném gymnáziu v Roudnici nad Labem a těsně před Mnichovem, když už byly ty události tak vybičovaný, tak byly kurzy na obranu státu, zdravotnické kurzy byly, civilní obrana, to bylo vlastně proti chemické válce, a mladí, jako skautka a jako sokolka, jsme se toho všichni zúčastňovali. Ale i naše maminky chodily na ty kurzy. Prostě celý národ se chystal na obranu. A když potom byla mobilizace, tak pamatuju, jak utíkali všichni muži na nádraží, sotva se to v rádiu ohlásilo, že je mobilizace. Každej vzal věci, který k tomu měl, a utíkal na dráhu, na místo toho soustředění. Každej ten muž, jako voják, kterej byl v záloze, věděl, kam se má dostavit v takovým případě. Všichni muži utíkali, aby už se honem usadili v místech, kde se měli soustředit. Odtamtaď potom odcházeli do těch pevnůstek, které byly až ke hranici."

"Ale taky se tam šily [v koncentračním táboře Ravensbrück], dokud byly ty látky, tak se tam šily i ty pruhovaný vězeňský [šaty]. A pak už neměli tu látku, takže jenom ty, který pracovaly, chodily pracovat za bránu ven něco, tak ty měly to pruhovaný. A my, co jsme byly v těch betríbech, tak jsme dostaly civilní šaty. Ale to byly šaty... Když se přišlo, ještě když jsme my přišly, tak jsme ještě za naše oblečení civilní jsme dostaly teda to pruhovaný. Ale potom, když už jsme pracovaly a když už neměly to. Tak ty civilní šaty oni uchovávali v takzvaným efekterkamru, taková šatna tam byla, kde to vyčistili, pokud to bylo k čištění, nebo to vyprali, když to bylo k vyprání. A to tam čekalo, až bude konec války, až nás pustěj nebo co, já nevím. Prostě v tom efekterkamru to bylo. Takže my jsme dostali ty šaty po někom, ne ty svoje, po někom, jenom byly znehodnocený, že byly bílou barvou udělaný takový X vepředu a X vzadu – ty civilní šaty. A potom, když jsme byly na pochodu smrti, tak předtím už na to jsme se přichystaly. Ty naše děvčata, co pracovaly v tom efekterkamru, nám dodaly šaty bez těch křížů. My jsme si je udělaly tou zubní pastou. A když jsme na pochodu smrti, když už utíkali i ti Němci a dobytek a všecko a už i se tam motaly mezi náma tanky. Tak jsme si řekli: ‚Tak, a teď utečeme.‘ Tak jsme ty šaty, co jsme měly na sobě s tou zubní pastou, tak jsme to vydrbaly. A byly jsme v civilu. A ztratily jsme se mezi totálně nasazenejma a pochodovaly jsme směr Praha. No, samozřejmě, že jsme až do Prahy nedošly, že přišly... Šly jsme vlastně více méně naproti frontě. A protože když jsme přišly na ta místa, co byla [demarkační linie], na jedný straně tam byli Rusové, a ti tam ještě nedošli, a Američani, ti už jezdili po tý dálnici. Tak my jsme šly k Američanům a Američani řekli: ‚Bohužel, vy jste ruská zóna, to my vás nemůžeme tady vzít jako uprchlíky.‘ No pak jsme se dali na dálnici zpátky a šli jsme holt na tu ruskou zónu. A to nás Rusové potom ubytovali kvůli tomu tyfu, tak nás... Teprve potom vypravili ten vlak. Takže to už byla ruská režie – ten návrat."