Petr Mička

* 1967

  • „No, a pak začalo houstnout. Pak jsme někde vyšli a zjistili jsme, že nemůžeme jít, že tam stojí kordon policajtů, který tvořili standardně oblečení policajti v uniformách, jenom s obušky, žádní štítaři s bílými obuchy. Ale stejně začaly fungovat emoce a nervy a strach. A já si matně i vybavuju, nevím, ve které to bylo fázi, že jsme se motali po Václaváku. Každopádně z Kampy se vydal dav lidí, který sem tam lítal po Praze, ale v jednu chvíli jsme šli přes Jiráskův most a tam došlo k tomu, že oni jednu stranu zavřeli a tím mostem projížděly dvě avie VB, což byly – občas to vidíme ve filmech – žluté avie, které měly bílý čtverec a tam velký nápis VB. Avie měly okýnka a z nich koukaly ruce s obuškama. Ty avie pomalu jely a policajti v těch aviích mlátili ty lidi prostě po hlavách z těch okýnek. To jsem hodně znervózněl. Tam byla s náma taková úžasná holka, která měla fialové řasy, dodneška si to pamatuju, fakt byla nádherná. A právě ten policajt ji taky málem přetáh.“

  • „Někdy koncem prosince přišel k rodičům policajt, normální uniformovaný příslušník Veřejné bezpečnosti a přinesl předvolání na výslech, který byl 31. prosince dopoledne. To datum a tak dále nikdo nechápal. Rodiče samozřejmě měli problém, znamenalo to, že syn něco vyvádí. Já jim neřekl, o co jde, takže to bylo ještě horší. Nevěděli, co se bude dít. Ale asi tušili, že jde o něco proti režimu. Já jsem jednatřicátého napochodoval do Kaštanové ulice v Děčíně, kam si mě předvolali podle trvalého bydliště na výslech. Tam seděl chlapík, pak jsem pochopil, že přijel z Prahy speciálně kvůli mně, a bylo to jasný: Vy jste byli na Kampě a popište mi, co se tam odehrálo. A já jsem to tehdy pojal tak, že jsem si řekl: Oni všechno vědí a jediná moje šance je zahrát to na to, že jsem strašně naivní, že jsem vůbec netušil, o co půjde. Což částečně byla pravda. Takže jsem tam rozhodně žádný hrdinský výkon u výslechu nepodal, protože jsem řekl, že jsem si myslel, že to bude prostě jako Lennon. Že Lennon zpíval o míru a že jsem netušil, že to je špatně a proč by to mělo být špatně.“

  • „Jak jsem zapomněl, jak zmiňoval, co bylo na základce a na gymplu, tak další významné výročí byl Vítězný únor. Což je vlastně asi to nejstrašnější výročí, když si to člověk uvědomí v souvislostech. Protože jsme byli občankáři, byli jsme taková elita mezi budoucími pedagogy a vychovateli nových generací. A my jsme měli učitele, který byl samozřejmě komunista a fungoval na ústavu marxismu-leninismu, ale troufám si po letech zpětně říct, že on nebyl ta svině. Tak jsme ho svým způsobem měli rádi. Prostě tam nastal vztah. A když v únoru dostala fakulta za úkol jít do průvodu, tak my jsme byli vybráni, že budeme ti, kteří půjdou v čele průvodu. My jsme tenkrát nesebrali odvahu, abysme řekli, že nejdem nebo se hodili marod, což by bylo úplně stejně zbabělé, ale aspoň něco. A v tom průvodu jsme opravdu pochodovali. Tam došlo k tomu paradoxu, že spolužáci, kteří stáli na krajích ulice a mávali – byla to Fučíkova třída v Ústí, dneska to je Masarykova –, tak nám potom nadávali, že jsme hajzlové, že jdeme v čele průvodu, co jsme zač. Ale byli tam taky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.06.2016

    (audio)
    délka: 01:56:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdyby to na mě zkusili, možná bych byl taky agent

Petr Mička na konci 80. let
Petr Mička na konci 80. let
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Mička se narodil 20. listopadu 1967 v Děčíně. Jeho otec Pavel Mička byl námořní kapitán u Československé námořní plavby, takže část dětství Petr strávil na lodi a viděl řadu zemí. Po gymnáziu začal studovat pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor český jazyk – občanská nauka. Lákalo ho studium českého jazyka a ten nebylo možné studovat jinak než s předmětem, ve kterém by jako učitel měl žáky přesvědčovat o správnosti komunistického zřízení. Ke studiu nastoupil, přestože si z komunismu dělal legraci a stýkal se s lidmi, kteří se proti němu otevřeně stavěli. Nakonec v roce 1990 přestoupil ze čtvrtého ročníku do prvního na nově otevřený obor český jazyk – výtvarná výchova. V roce 1987 se spolužákem Jiřím Imlaufem vyjeli do Prahy na vzpomínkovou akci u zdi Johna Lennona na Kampě. Průvod, který se poté vydal Prahou, rozehnala policie. Oba byli legitimováni a začala se o ně zajímat Státní bezpečnost. Petr byl předvolán k výslechu. Až kolem roku 2000 zjistil, že jeho kamarád Jiří Imlauf tehdy podepsal Státní bezpečnosti spolupráci. „Věřím, že podepsal pod tlakem, že ho zlomili. Netuším, co by bylo, kdyby tehdy i na mě vybalili to, co uměli,“ říká dnes Petr s tím, že k bývalému spolužákovi zášť necítí. Učitelskému povolání se nakonec věnoval jen krátce, živí se jako grafik, textař a výtvarník.