Vladimír Menšík

„Byl jsem na dovolené v Karlových Varech. A tam jsme byli s manželkou. Já jsem zastavil u výrobků porcelánových věcí, tam byla prodejna velká. Já jsem vystoupil z auta, manželka už šla do té prodejny, a než jsem zavřel dveře od auta, už tam byli tři za mnou. A prostě si se mnou povídali. A jestli bych mohl něco jim říct, co tam je nového, co je tam špatného, jak se lidi chovají, jak se mají, že by mně hrozně pomáhali. Že by mně v tom pomáhali, kdyby třeba někdo se moc zpěčoval nebo stavěl se proti postupu prací na stavbách. Jestli bych jim to nechtěl sabotovat nebo podobně. Tak já, prostě jako frajer, jsem řekl: ‚Heleďte, pánové.‘ Já jsem řekl: ‚Soudruzi, já si zatím stačím všechno vyřídit sám. A kdyby bylo potřeba, tak vám řeknu. Zatím to potřeba nebylo, já jsem si všechno za ta léta, co to dělám, ukočíroval sám.‘ A oni mě potom nechali. Tak mě sledovali z dálky.“

„My jsme si nejdřív mysleli, že to jenom projede, postraší nás a pojede dál. Jenomže oni tady zůstali. To nikdo nečekal, co se z toho tady vyvine, co z toho bude. Aspoň já jsem si myslel, že je to jenom chvíle. Na uklidnění jakési politické situace u nás. Že nám jenom ukážou, že jsou silní a že odjedou dál. A oni tady zůstali.“