"Ještě měsíc po příjezdu do Prahy, když jsem jela vlakem nebo tramvají, jsem si nebyla jistá, jestli jsem naživu, nebo ne. V duchu jsem si kladla otázku: 'Přežila jsem, nebo už nejsem na této planetě?' Byla jsem poměrně silně vystresovaná. Když jsme přijeli do Prahy, dobrovolníci nám říkali, že se tu musíme usmívat – abychom se usmívali, aby všichni byli spokojení. Ale vy prostě nemůžete mít na tváři úsměv, protože ani nerozumíte tomu, co vám říkají. Tenhle stav je poměrně obtížné popsat. A pokud jste to neprožili, a já to v žádném případě nepřeji nikomu zažít, je velmi obtížné vysvětlit ostatním lidem, co s vámi je. Jasně jsem si uvědomovala, že nechápou, co se s námi děje."
"Moji rodiče v té době žili v Alčevsku a my v Charkově. Právě v únoru 2022 ale přijeli na návštěvu k nám. Jen na pár dní, měli se hned vrátit domů. Celá situace se opakovala podruhé, bylo to takové déjà vu. Stejně jako v roce 2014 jsme se probudili v pět ráno a slyšeli již známé výbuchy. Probudila jsem se a pomyslela si: 'To nemůže být pravda, asi se mi to zdá.' Odmítala jsem uvěřit tomu, co slyším za oknem. Myslela jsem si: 'To nemůže být pravda, rozhodně nemůže!' Nešlo tomu uvěřit. A potom jsem si tu děsivou realitu uvědomila."
"2. června 2014 nás probudily zvuky výbuchů. Pamatuji si to datum dobře, protože to bylo na narozeniny mé matky. Moji rodiče v té době žili v Alčevsku, můj manžel, syn a já jsme žili v Luhansku. Maminka mi zavolala a řekla: 'Všeho nech a přijeď k nám, udělej to pro mě k narozeninám.' Sebrali jsme se a jeli do Alčevsku, vzali jsme s sebou jen pár tašek oblečení včetně dětských věcí, protože jsme si mysleli, že to není na dlouho. Pak se ukázalo, že tam nějakou dobu zůstaneme žít. V duchu jsme se ptali sami sebe: 'Může být ve 21. století válka?' Ale nemohli jsme tomu uvěřit. To znamená, že jsme jeli do Alčevsku jako na krátkou dovolenou. Ale když jsme začali slyšet výbuchy velmi blízko a situace s válkou se jen vyostřila, nastoupili jsme do posledního vlaku a odjeli k našim příbuzným do Charkova."
Celé nahrávky sú k dispozícii iba pre prihlásených užívateľov.
AI asistent Memory of Nations Prebáda tisíce príbehov pamätníkov
Objavte nový spôsob, ako používať Archív Memory of Nations. Pýtajte sa na témy, udalosti, miesta alebo skúsenosti, ktoré vás zaujímajú. AI asistent prehľadáva prepisy rozhovorov s viac ako 30 000 hodín nahrávok rozhovorov a vyhľadáva relevantné spomienky naprieč archívom. Nemusíte poznať meno pamätníka ani vedieť, kde hľadať. Stačí položiť otázku vlastnými slovami.
Nataliia Melnyk se narodila 13. dubna 1983 v Kommunarsku (nyní Alčevsk) v Luhanské oblasti na Ukrajině. Ráda se učila, zajímala se o psychologii, historii, humanitní předměty a milovala tvůrčí činnosti. V roce 2000 začala studovat na Fakultě historie Luhanského státního pedagogického institutu Tarase Ševčenka. Později získala další specializaci – stala se diplomovanou speciální pedagožkou a psycholožkou. Nataliia Melnyk zpočátku působila ve školství, později se svým manželem založila síť psychologických poraden v Luhansku, kde pracovala jako psycholog. Po vypuknutí války na východní Ukrajině v roce 2014 byla spolu s rodinou nucena uprchnout do Charkova, kde žila až do března 2022. V březnu 2022 s rodiči a synem Rostislavem uprchla do Prahy, kde žije dosud (2022). V době natáčení, v říjnu 2022, pracovala jako kustodka v kostele Panny Marie Sněžné v centru Prahy.
