ThLic. Mgr. Lenka Makovcová Demartini , Ph.D.

„V tomto složení jsme se dostavili na arcibiskupství, ohlášeni na návštěvu, s tím, že samozřejmě to byl naprosto prošpikovaný profízlovaný palác arcibiskupský. Takže ve chvíli, kdy jsme byli vpuštěni dovnitř, tak pan kardinál jenom se usmál a lehkým závanem přes tvář – jako kdyby si dal ruce na ústa, ne úplně, ale takový náznak – a zesílil, nevím, jestli ho zesílil, nebo ho pustil – rádio, to už si nepamatuju, ale každopádně rádio muselo hrát, protože jinak samozřejmě tam byly odposlechy všude. No a my jste tedy přednesli, s čím přicházíme, že chceme požehnání – přímo tak jsme to neformulovali, že ho chceme seznámit s programem skupiny Českých dětí, a teď jsme začali četbu. A ona skutečně ta četba toho manifestu, kde: ,král je jediný, království je posvátné…‘ – ono to působí jako naprosto katolický text. Takže na panu kardinálovi bylo vidět, že zprvu se domnívá, že tam má nějakou katolickou skupinu mladých věřících, kteří…, tak se jako opravdu krásně usmíval, a tak zhruba v půlce, když se to začalo lámat: ,navrácení šlechtických statků a řeholí a řádům, pochopil, že to je jako myšleno vážně, že království – království. To už teda trošku, nemohu říci zesmutněl, ale zvážněl, řekněme. Nevím, jakou měl emoci, ale tato změna byla patrná. Ovšem, nicméně četl to kolega Karel Tlustý, a ten to četl s takovou důstojností, že jsem viděla, že pan kardinál zase znovu teda se napojil, aby bedlivě doposlechl až do konce četbu toho manifestu. A pak komentoval něco v tom smyslu, že samozřejmě král je jediný a tak dále, ale bylo vidět, že také je zmatený, že úplně neví, co s tím. Ale v podstatě asi viděl za tím vším jakési odhodlání, nebo nevím, jak to říct, ale ty sympatie tam rozhodně byly. Každopádně závěr byl impozantní, protože nám udělil požehnání s tím, že tedy při loučení, jak jsem si pamatovala z filmů, že se líbá prsten prelátům. Tak jsem si říkala: ,Měla bych asi políbit prsten!‘ Já jsem to ale skutečně nakonec udělala a v ten okamžik – já nechci, aby to zase znělo pateticky –, ale najednou mi to jako by došlo, a od té doby už pořád – jsme skutečně uskupení Českých dětí – celý ten program dostal skutečné požehnání od primase českého.“

„Jak jsem mluvila s americkými, nebo nějakými zahraničními studenty, v angličtině na Staroměstském náměstí, a v domnění, že jsem zcela v bezpečí, protože když mluvím anglicky, tak mi nikdo nerozumí, a nějak jsem ten režim tady – protože se ptali, jak to tady je, tak jsem ho podávala tak, jak to opravdu bylo. Říkala jsem, že si to nezadá v mnohém s totalitními režimy všemi, jako byl nacismus a tak dále. No a vyslechly mě dvě nějaké náhodné svědkyně, zapisovatelky městského soudu, udaly mě, no a pak z toho následovalo – přijela policie, odvezli mě do Bartolomějské, tam začal výslech. Pak tam byly ještě další peripetie, já to teda zkrátím natolik, že zkrátka výsledkem bylo obvinění z podvracení republiky a hanobení jejího socialistického představitele, nebo jak to znělo, ty paragrafy, kde byla sazba dva až tři roky nepodmíněně. A vlastně následoval potom ještě další den asi deset–dvanáct hodin výslech, jehož cílem bylo mě přimět ke spolupráci. A i když jsem nebyla fyzicky přímo – jakože by mě bili nebo tak – ale byly takové docela… V podstatě, když vám někdo naznačí, že vám podtrhne židli nebo že vás praští, a pak to neudělá, to je skoro jedno, jestli to udělal, nebo ne. Ale to byly jenom takový špičky. Jinak tam byl zlý policajt a hodný policajt… Takže zlej mi dával typu: že mám dítě a že bych nechtěla, aby mi bylo odebráno, nebo aby se mu nedejbože něco stalo, a tak dále. To jsem si říkala, že je jak z filmu. Potom, že – samozřejmě – jsem studentka a že to bude škoda, že skončím, bylo to fakt docela hnusný. A teprve tehdy jsem si uvědomila, co museli zažívat ti – tohle bylo pořád nic – co museli zažívat opravdu ti, kteří vadili, který opravdu mučili a tak dál. Tak to byla teda síla, protože už tohle malinko relativně, co se tam dělo mně tam v tu chvíli, tak byla strašná pecka, a v podstatě jsem byla jednu chvíli takhle blízko tomu, abych jim to fakt podepsala. Zvlášť, když se strefovali do toho, že mi odeberou dceru nebo že by se jí něco mohlo stát. To už pak tomu věříte.“

„Ve třetí třídě, myslím, až teprve, se mi o tom zmínil tatínek. Dokonce ani babička – maminka tatínka, původně Matylda von Bayer Demartini, tak ani ona mi o tom moc nechtěla povídat. Dokonce, chudinka, snášela trpělivě, když jsem jí kupovala ,Živé kvety‘ – strašlivá voňavka neuvěřitelná – pamětníci pamatují, a muselo pro ni být hrozný, když jsem jí dávala takovéto dárky, zrovna jí, z parfumerské rodiny, ale nikdy mi to neřekla. Až potom tatínek lehce mi začal říkat, že jsme měli to a to. No, jenže já – reakce zase – druhý nebo třetí den jsem se sbalila a jala jsem se hledat, kde je Míšeňská, to mi řekl, kde to bylo. Což zase z toho Zahradního Města tehdy v těch osmi letech nebylo úplně…, nikomu jsem ani neřekla, kam jedu. A dorazila jsem, a tam šly dvě dámy v té ulici Míšeňské. A já jsem říkala: ,Dobrý den, nevíte, kde tady měl továrnu pan Demartini?‘ A ty dvě paní: ,No to víš, že jo, děvenko. Tady těch pět domů a uprostřed komín, to bylo ono.‘ Tam bydlel tenkrát herec Štěpánek. Říkaly: ,Tady bydlí Štěpánek a tohle bylo celé hned naproti.‘ A říkaly: ,To byl moc hodnej pán – to byly staré dámy tehdy –, zaměstnanci ho měli rádi, on o ně tak pečoval…‘ To mě tak potěšilo, když jsem slyšela – zmasírována tím, že ti kapitalisti podnikatelé – jak trápili zaměstnance, a najednou tady slyším na první dobrou, že dědeček byl úžasnej a staral se o zaměstnance, tak to mně udělalo velkou radost. A když jsem odcházela, tak já jsem jeden z těch domů pohladila. A je to ten dům, který se nám v restituci podařilo, jako jediný, nyní mít. Takže tam je taková linka skoro mystická.“