Vlastimir Maier

* 1932

  • „První den, co jsem tam byl, mi kamarádi řekli, ať se jdu podívat do sušárny, tam se sušily fáračky. Leželi tam zrovna tři mrtví, na které to spadlo. Tak jsem se tam jako chlapec šel podívat. Pak jsem nemohl tři dny spát, byly to jen hromádky masa, jak je ty kameny rozbily. Tak jsem měl potom dost dlouhou dobu strach fárat, no ale to se samozřejmě překonalo. Dělal jsem na sedmičce, z dvanáctky jsme tam chodili takovým koridorem asi dva nebo tři kilometry, z každé strany ostnatý drát, bachaři s automaty. Později nás začali vozit Tatrami 111. To nás tam naskládali jako sardinky a vozili na šachtu. Měli jsme takový hlad, že někteří kluci říkali, že to nevydrží, a zkoušeli jíst, co se dalo. Dokonce mi jeden Slovák říkal, že zkoušeli jíst Rudé právo, to byly jediné noviny, které se tam daly koupit. Zkoušeli to, namočili a jedli. Já to nikdy nezkoušel, mně z toho bylo na zvracení. Zkoušeli jíst zubní pastu. Pak jsme přišli na to, že se uvnitř tábora vyhazují odpadky z kuchyně. Takové ty shnilé brambory, tak jsme tam potom rabovali, ty odpadky, a vykrajovali, co se ještě dalo sníst. Doma na kamínkách se to potom uvařilo a snědlo. Myslím, že jsem tam strávil něco přes rok.“

  • „Dotýkalo se mě to, nebyl jsem zvyklý, že se s lidmi tak zachází. Když tam přišel zbitý a zkrvavený člověk, tak se mi to samozřejmě dotklo, ale co jsem mohl dělat? Nic, byl jsem rád, že jsem nedostal já. Oni potřebovali dostat přiznání z člověka za každou cenu, i když to neudělal. Potřebovali vykazovat do Prahy výsledky. Když byl člověk domlácený, tak jim slíbil všechno… Samozřejmě se potom dostávaly vysoké tresty, dokonce některé popravili. Já jsem byl svědkem poslední popravy v Olomouci, toho posledního kluka, co tam popravili. Bylo ráno kolem čtvrté hodiny, psi štěkali, všichni byli zavření, vycházky zrušené. Pak jsem se dozvěděl, že tři metry ode mě byla cela s červeným kolečkem a tam byli odsouzení k smrti a čekali na špagát. Popravili posledního a pak už je popravovali v Praze.“

  • „Vedle věže se zpracovávala ta nejkvalitnější ruda, tam dělali jen faráři, čtyřicet pětačtyřicet farářů. Strašně prachu, měli takový větráček asi půl metru velký, zanesený, a vůbec to nefungovalo, on jel, ale nebral, jak byl zanesený. Tam jsem se bál a obdivoval jsem se jim, že tam jdou. Taky se jednomu spustila krev z nosu a druhý den musel odejít, ti ostatní dál poctivě dělali, dýchali to, dneska už většina nežije. Tam jsem se bál, když jsem přes to měl jít, tak jsem se nadechl, zadržel dech a nadechl se, až když jsem to přeběhl. Drobilka se tomu říkalo, tam se drobila ta nejkvalitnější ruda, takzvaná smolka.“

  • „Měl jsem tu smůlu. Tam jsme chodili ovázaní lanem. Celá ta šichta byla ovázaná lanem. Takhle dost utaženým, abychom nemohli utýct. Mezi tím byl koridor drátěnej, z jedné i z druhé strany chodili bachaři se psíkama. Takže tam nebylo možno utýct. Tě zastřelili, jaks to... Chodili jsme tam myslím tak rok. Přes tu zimu to byla katastrofa. Měli jsme třeba gumáky děravý, tam dole byla voda. Ta sedmička byla mladá šachta v padesáti metrech, tam valila voda, tak jsme byli mokří. Tam venku bylo dvacet stupňů mrazu i víc. Tomu se říkalo Česká Sibiř tam.“

  • „Tam byl hlad na té dvanáctce, to bylo strašný. My jsme jako mladý kluci, my jsme měli hlad a už jsme nevěděli, co máme jíst. Tak jsme chodili, kde se vyhazovaly shnilý brambory, to bylo už v táboře. Prostě z té kuchyně, tam se chodilo na brigády škrabat brambory. Takový ty raněný se vyhazovaly. My jsme tam vykrajovali ty shnilý, co byly jakž takž dobrý. To se nevyhazovalo. Jenomže tam nás bylo asi padesát na té skládce, taks toho tam moc neulovil. Doma se to na kamnech ohřálo. My jsme vždycky dostali jeden kýbl vody na celej den, no tak jsme vždycky zatopili a v noci už musely být ty kamna vyčištěný, všecko vyházený. Protože to byly dřevěný baráky, aby tam náhodou nevznikl oheň. Tak tam jsem zažil strašnej hlad.“

  • „Později jsme začali po tom komunistickým převratu poslouchat Svobodnou Evropu a to už nás trochu inspirovalo. Samozřejmě s tím mým kámošem, co jsme spolu založili tu skupinu, jsme potom začali dělat odboj proti komunismu. Nám bylo sedmnáct roků. Ona se jmenovala Expres. Jako kluci jsme jí dali název podle nějaký knížky. Mělo to být tak, že budem dělat jednu akci za druhou velmi rychle. Proto jsme si dali ten název Expres. Založili jsme tu skupinu a začali jsme tisknout letáky, shromažďovat nějaký zbraně. Některý já měl. Sehnal jsem je tady z Rudy (pozn. autora – Ruda nad Moravou). Tam jsem byl na brigádě asi půl roku.“

  • „Jsem pikoval pikovačkou. Tam byl obrovskej komín. To byl takovej jak půl té světnice tady. Tam byly dva náspy, v prostředku byl žebřík, kterým se lezlo nahoru. Měli jsme to prostřelovat nahoru. A tam byl takovej kámen. Takhle to bylo vyvalený a já blbec – nevím, jak se to mohlo stát, když jsem měl ty zkušenosti – jsem to propikoval takhle, až se to uvalilo. Tak ten kámen, to se vyvalilo na mě. Takhle jsem pikoval, něco mě koplo do prdele. Takhle jsem skočil dozadu dva metry a ten kamarád, co byl se mnou, tak skočil taky dva metry dozadu. Teď tma. Protože jsme měli ty karbitky, to nám zhaslo. Protože tím tlakem nám ty světla zhasly. Teď jsme samozřejmě chvilku nemluvili, jsme se omakávali. Teď jsem na něj křičel: ‚Seš živej? Nic se ti nestalo?‘ A po pěti minutách: ‚Ne ne, nic mi není.‘ Nic nebylo, ani škrábánek. Přitom když jsem musel potom přes ten komín vyjet, já nevím, padesát minut potmě v tom úzkým prostoru, já nevím, třicet metrů žebříku, než jsem někoho chytl, nějakýho kluka, a odpálil jsem si karbitku, šel jsem nahoru, a když jsem viděl tu pikovačku, kterou jsem držel, byla vyvalená. Takový ty stojky dřevěný – takhle prolomený. Ten kámen tam byl na tom místě, na kterým jsem stál. Teď mně řekni, jak je to možný, že mě to nezabilo? Koplo mě to do zadku. Tam jsem měl dva metry volnýho místa. Kdybych tam bejval spadl do té díry, tak jsem se zabil taky, protože tam ty kameny padaly do toho. Ne, já jsem to přeskočil a ten kamarád taky. Nic se mi nestalo. To byl úplnej zázrak. Já nevím, jestli se ti v tom momentě zastaví mysl nebo co a nepamatuješ si... Nic si nepamatuju.“

  • „Já jsem měl šest pokusů na Jáchymově a vždycky se mně nezdařily. Buďto to vyprovokovali: ‚Vlastíku, mám výbornej tento: utečeme přes kanál. Já to stoprocentně znám.‘ Já už jsem nevěřil, protože takových tam bylo dost. Už jsme věděli, že jsou tam bonzáci někteří, to většinou byli ti kriminálníci. Oni měli větší popularitu než my, protože my jsme u nich byli dacani, zloději, největší verbež. Kdežto ti zloději pro ně nebyli nebezpeční. Protože něco ukradl a dostal rok nebo dva. Já už jsem potom byl opatrnej. Jenomže druhej den už na bránu a hned do korekce. Útěk. No říkám: ‚On tam něco mluvil.‘ ‚A proč jste to neohlásil?‘ Jsem neohlásil, že on chtěl utýct, protože já jsem bonzák nebyl a nechtěl jsem nikdy bejt, protože žalovat na kamaráda, to se dosti trestalo. Mezi námi, to dostali někteří világoš, to jsem v životě neviděl. Tam třeba já jsem byl v Rovnosti. Tam byli táborníci, měli černý takový hadry, aby byli odlišní od nás. My jsme měli takový cilingový v létě a takový haleny hnědý chlupatý v zimě. Tak ten tam pak přišel, už ho prostě nepotřebovali ti estébáci, tak ho prostě vyhodili, a ti chlapi, jak on přišel z té brány, tak oni udělali takový kolečko, on tam přišel mezi ně a už věděl, že je zle. Už mu nebylo pomoci. Za pět minut byl dobitej jak kůň. Bachaři než zjistili, co se tam děje, přišli, no tak ho vzali do korekce jeden den a druhej den ho odtáhli a nevíme kde. Tak takhle se trestali někteří bonzáci, protože to bylo dost nebezpečný. Oni, aby se dostali třeba na tu podmínku domů, tak si vymysleli, že chceš utéct, že tam máš přes civil nějakýho zaměstnance, že mu tam posílaj nějaký dopisy domů a podobně.“

  • „Představ si, třeba v Leopoldově nás bylo padesát v jedné světnici. V Jáchymově byly dvojpostele, to bylo všude, i v Leopoldově, tak tam nás mohlo být takových dvacet až pětadvacet. A teď jsme byli třeba v tom Leopoldově těch padesát lidí, to si dovedeš představit, starejch dědků, mladejch, co tam bylo smradu. To se nedalo vydržet. A oni tam topili jen lehounce. Tak jsme měli otevřený okna. Když bylo venku dvacet stupňů mrazu nebo mráz, tak jsme měli takový deky. Každej dostal dvě nebo tři deky. Takže jsme si z toho udělali pytel. Takhle se to přehodilo, tady se to uvázalo, ten spodek, teď jsi tam zalezl aji s tou hlavou, skrčil ses tam, aby ses zadýchal, a bylo teplo. Přežilo se to, no. Kdyby se to nepřežilo, tak jsem tady nebyl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Postřelmov, Šumperk, 23.11.2009

    (audio)
    délka: 02:16:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 22.04.2015

    (audio)
    délka: 02:11:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ničeho nelituju, nemá to cenu

Vlastimir Maier
Vlastimir Maier
zdroj: archiv pamětníka

Vlastimir Maier se narodil 30. prosince 1932 v Postřelmově (okr. Šumperk). Po komunistickém převratu založil s kamarádem odbojovou skupinu Expres. Přepadávali místní komunistické funkcionáře a tiskli protikomunistické letáky. V dubnu 1951 byl zatčen a ve stejném roce odsouzen za velezradu a špionáž. Hrozil mu trest smrti. Byl poslán do pracovních táborů u Jáchymova. Prošel tábory XII (tábor smrti), Prokop, Barbora, Vykmanov II (tábor L), Nikolaj. Pracoval i na obávané Věži smrti, kde se třídil vysoce radioaktivní uran. Dále již odmítal pracovat v dolech. Strávil tři týdny v korekci a pak byl poslán do vězení v Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn. Ve vězení a táborech strávil bezmála deset let. Po propuštění se vrátil do Postřelmova. Až do důchodu pracoval v MEZ Postřelmov. Je předsedou Konfederace politických vězňů v Šumperku. V současnosti žije v Postřelmově.