Válka končila, porážka nacismu byla nevyhnutelná. SS přesto nabíralo děti, pak je posílali na smrt. Patnáctiletý Helmut Meewes tehdy byl mezi nimi. V českých táborech a na nucených pracích poté strávil tři roky. Proč se mu to stalo? Jak se s osudem vyrovnával?
Dětský voják. Dnes si s tímto obrazem spojujeme snad jen konflikty v rozvojovém světě. Helmut Meewes takovým vojákem byl v Praze v květnu roku 1945. V zásadě neměl na výběr, rodičů děcka se také nikdo neptal. V roce 1944 jeho berlínskou školní třídu totiž evakuovali do Řevnic u Prahy, na jaře ho odtud esesáci odvedli do výcvikového centra. Když se v Praze na Václavském náměstí zúčastnil jedné z posledních přestřelek druhé světové války, bylo mu patnáct a půl.
V kontingentu válečných zajatců absolvoval pěší pochod až k rakouským hranicím, pobyt v lesním zajateckém táboře, pracovní nasazení u českých sedláků, mučení a roky nucených prací v ostravských dolech. To vše stále jako nezletilý. Dnes přesvědčený pacifista, v šedesátých letech příznivce kultury hippies, se nakonec vypracoval v úspěšného filmaře a natočil umělecký snímek Pomník v Dachau. Od dětství až dodnes také maluje obrazy a podepisuje je neněmecky znějícím jménem „Francisco“. A přeje si, abychom si ho tak i pamatovali.
Bomby v Berlíně
Francisco se narodil roku 1929, vyrůstal v Berlíně. Měl od dětství umělecké ambice, imponoval mu jeho děda, hamburský malíř a bohém. Naopak jeho otec byl svým založením nacionalista. Nebyl ve straně, když ale poštou přišla výzva, aby se syn přihlásil k Hitlerjugend, bez okolků mu koupil uniformu a šátek a poslal ho tam.
Nedlouho poté začaly na Berlín dopadat bomby, psal se rok 1943. Členové Hitlerovy mládeže museli po desáté hodině večer vynášet z rozbombardovaných budov suť, ale i zraněné a mrtvé. Zásah dostalo i Franciscovo gymnázium, celou třídu tak bez rodičů evakuovali na podzim 1943 do okupované polské Krynice.
Vlak do Auschwitz a „poslední naděje“
Francisco odjel do Krynice sám, přestupoval na nádraží v Krakově. „Viděl jsem, jak okolo mě úplně pomalu projíždí vlak s okny vyplněnými ostnatým drátem.“
„Lidé uvnitř měli pruhované oblečení, těch drátů se drželi a něco křičeli.“
„Jak jsem si pak zjistil, ten vlak jel do Auschwitz. Možná jel dokonce z Terezína. Nikdy na ten vlak nezapomenu. Sám jsem později v jednom podobném seděl...“
V létě 1944 kvůli postupu Rudé armády jeho třídu poslali na bezpečnější místo do tehdejšího protektorátu, konkrétně do Řevnic u Prahy. Školu měli jen dopoledne, po odpoledních se koupali v řece, pokuřovali první cigarety. Večer potají vyráželi do Prahy, kde ještě promítaly biografy a po ulicích chodila děvčata.
Potají poslouchali BBC a věděli, že konec války se blíží. Ředitel školy, přesvědčený nacista, sem tam před studenty utrousil, že právě oni budou „poslední nadějí pro konečné vítězství“. Tehdy se mu za zády smáli.
SS, či fronta?
Smích je ale přešel v březnu 1945. „Měli jsme právě angličtinu a uprostřed hodiny někdo rozrazil dveře. Stál v nich esesák, důstojník s obrovským řádem na hrudi,“ vzpomíná Francisco Meewes. „Na školním dvoře stála auta wehrmachtu a esesáci. Pak psací stůl a u něj někdo s kalamářem.“ Výrostky postavili před děsivou volbu: „Buď se dobrovolně přihlásíte do služby SS, nebo jedete hned bojovat na frontu.“ Netušili, že to byla léčka, do běžné německé armády se totiž nastupovalo až v šestnácti letech. Přihlášku podepsali všichni.
V kasárnách SS chlapce cvičili ve zbrani, Francisco však prý raději vypomáhal v kuchyni nebo se staral o koně.
V jednom měl štěstí – k benešovskému jezdeckému pluku SS totiž nastoupil až 27. dubna 1945, proto už nestihl dostat tetování se svojí krevní skupinou.
Neklamné znamení příslušnosti k SS by ho v poválečném Československu pak pravděpodobně stálo život.
9. květen 1945 v Praze
Večer 8. května dostali benešovští jezdci SS rozkaz pomoci obklíčeným zbytkům německých jednotek v Praze. Mladého Francisca svěřili do péče dvěma dospělým esesákům. Do Prahy vjeli v opancéřovaných vozech. „Václavské náměstí jsem dobře znal ze svých nočních návštěv, poznal jsem tamní kina… Jak jsme tam vjeli, už nás z druhé strany náměstí ze střech ostřelovali ze samopalů, z kulometů. Když střelba na chvíli ustala, povídá jeden z mých ‚pečovatelů‘: ‚Vyskoč, kluku, utíkej na druhou stranu náměstí a počkej na nás.‘ Tam jsem na ně čekal a uviděl dva svoje spolužáky, jak chtěli taky vystoupit z jejich vozu, ale trefili je a zhroutili se na zem…“
Francisco a dva dospělí esesáci doběhli do dvora jednoho z činžáků na Václavském náměstí. Odhodili zbraně a uniformy, obvázali si paže bílou páskou na znamení, že se vzdávají. Po několik hodinách skrývání vyrazili, chtěli se dostat na západ k Američanům. Na předměstí Prahy se jim podařilo stopnout vozidlo wehrmachtu se zraněnými vojáky. Jeli západním směrem asi hodinu, pak jim došel benzín.
Pevné boty a pěší pochod
Dále šli Francisco a jeho dvoučlenný doprovod pěšky. Přes noc ale dospělí esesáci chlapce opustili, probudil se sám a brzy padl do zajetí dvou „ozbrojených Čechů s rudými páskami“, asi příslušníků Revolučních gard či obdobné formace. Ti odvedli dítě k vozovce, kde shromažďovali německé vojáky chycené na útěku. Zachovali se slušně – vyměnili mu měkké jezdecké boty za pevné, vhodnější na chůzi. Brzy to ocenil, odvedli ho totiž na stanici Rudé armády a předali Sovětům.
Ti chlapce zařadili do dlouhé kolony otrhaných, vyhladovělých a někdy i poraněných vojáků. Šli pěšky na východ a někde za Prahou se napojili na nekonečný proud pochodujících lidských trosek. „Celkem jsme pochodovali čtyři dny. Ušli jsme třicet čtyřicet kilometrů za den. Když někdo v koloně padnul, dostal infarkt nebo tak, odvezli ho autem Červeného kříže, nebo ho Rusové přímo u silnice ‚eliminovali,‘“ vzpomíná pan Meewes.
„Ta kolona měla svůj rytmus. Když se tři kilometry vepředu něco stalo, tak se tam proud zúžil, a pak jsme museli zprudka zastavit. Tak jsme si mohli trochu odpočinout. Směl jsem se také přidržovat vedle jedoucího žebřiňáku, a dokonce jsem se naučil usínat a nakrátko spát. Za pochodu a při držení…“ Když pochod procházel českými vesnicemi, část obyvatel jim hrozila pěstmi, někdo jim ale dával i jídlo a vodu.
Při cestě kvetl šeřík. Francisco trhal květy a vysával z nich nektar. Pít často musel z louží.
Tábor a hlad. A statek u Telče.
Pátého dne dorazili do lesního tábora u rakouských hranic, zřejmě do Starého Hobzí či Českého Rudolce. Tábor byl obehnán třímetrovým plotem z ostnatého drátu, uprostřed byl hluboký příkop posypaný vápnem, který zřejmě skrýval těla zemřelých. Francisco se zahrabal do jehličí a usnul.
Jednoho rána zajatce svolali k registraci do transportu. Velící sovětská důstojnice se nad chlapcem slitovala a z transportu, který údajně mířil na Východ, ho vyjmula, dokonce mu dala balík s jídlem a cigaretami. Spolu s několika dalšími vyvolenými ho odvedli do blízkého českého městečka na fotbalové hřiště.
„Na tom hřišti nebylo vůbec nic k jídlu. Okolo stála zeď a přes ni, když jsme tam byli tak hodinu dvě, začaly přilétat balíčky s jídlem.“
„Pak přiběhli chlapi a rvali se, vytrhávali si chleba z ruky. Ten chleba potom spadl na zem, oni po něm šlapali, prali se, aby jeden nedostal méně než druhý. Viděl jsem, co může s člověkem udělat hlad, když už člověk nemá v hlavě nic než jak se dostat ke kousku žvance.“
Na hřiště po nějaké době přišli sedláci, kteří si Němce rozebrali na polní práce. Na život ve Vanově u Telče, kde pobýval od června do listopadu 1945 na statku, Francisco vzpomíná v dobrém. Pracoval tvrdě, dostával ale dobře najíst. Staral se o koně, hrával si s dcerami sedláka, začínal se učit česky.
Temnou kapitolou této epizody je, že ho jednou odvezli do Třebíče a spolu s dalšími asi dvaceti zajatci ho ve sklepě vězení celou noc krutě mučili, dokud si pro něj sedlák nepřijel. O tom ale pan Meewes nerad mluví. Podrobnosti si nechává pro sebe.
Důl Zárubek a pěkný Gottwald
Na podzim 1945 sedláci museli „zapůjčené Němce“ vrátit armádě. Francisco cestoval tři dny a tři noci do Ostravy v dobytčáku, kde „oslavil“ šestnácté narozeniny. Němci byli ubytováni v táboře bez topení, na práce chodili do Dolu Zárubek. Často fárali do už opuštěných šachet, kde bylo minimum prostoru, sbíjelo se vleže, hrozilo zhroucení stropů. Z prachu ze sbíjení má pan Meewes dodnes nemocné plíce.
I díky svému mládí se Francisco brzy naučil česky natolik, že mohl fungovat jako zprostředkovatel a tlumočník. Pořád vášnivě kreslil, hlavně dopisy s obrázky pro svého malého bratra do Německa. Dosáhl jisté „proslulosti“, dozorcům za výhody maloval portréty manželek a milenek.
„No a pak se mě zeptali, jestli dokážu udělat i velké věci... Já jsem řekl, že ano, samozřejmě. A tak mě stáhli z práce,“ vzpomíná pan Meewes, jak tehdy dostal za úkol namalovat obří portrét Klementa Gottwalda, tehdejšího ministerského předsedy. „Chtěli rozměr tři na pět metrů, aby to pak vyvěsili nahoru, a každý mohl vidět, jak Gottwald horníky vítá. Dali mi výstřižky z novin, protože já předtím Gottwalda v životě neviděl…“
„A tak jsem si užil pěkný týden. Už bylo jaro, já jsem si seděl pěkně na slunci, a nemusel fárat. Namaloval jsem ho tím komunistickým stylem.“
„Všichni se museli, i když třeba těžce dřeli, pořád usmívat od ucha k uchu. On sice ten Gottwald na fotkách z novin nebyl žádná sláva, ale já jsem jim namaloval pěkného Gottwalda!“
Návrat do Německa a pomník v Dachau
Franciscovi nakonec vyjednala propuštění jeho matka přes Červený kříž a on se po pobytu v táboře Praha-Motol směl vrátit domů v listopadu 1948. Bylo mu tenkrát devatenáct let. Do amerického sektoru Berlína se za rodiči dostal komplikovaně na palubě jednoho z nákladních zásobovacích letadel. Právě totiž probíhala blokáda města.
Lákala ho umělecká dráha. Vztahy s rodiči mu navíc znepříjemňoval odlišný pohled na válečnou minulost Německa. Helmut, jenž hned po svatbě začal preferovat jméno Francisco, se k nacistickému režimu, který ho coby dítě poslal na smrt, stavěl bezvýhradně kriticky. Vystudoval uměleckou školu, nechal si narůst dlouhé vlasy, vedl grafické ateliéry v reklamních agenturách, začal fotografovat. Jako kameraman i režisér má na svém kontě přes dvě stě padesát filmů většinou reklamních, ale i hraných. Vrátil se také ke své staré vášni, která ho po roky války a zajetí provázela – k malbě.
Mezi svými filmy si nejvíc váží snímku Pomník v Dachau. Dokumentární film o vzniku díla bělehradského sochaře židovského původu Nándora Gida sám financoval a natáčel mimo jiné i v prostoru s pozůstatky táborových staveb v Dachau. Film je připomínkou zvěrstev páchaných nacistickým režimem za holocaustu. To je téma, kterému se po celý život věnuje.
Po smrti své první ženy se Helmut Meewes oženil s britsko-nigerijskou zpěvačkou Natalie Dieah. Ta ho přiměla zajet roku 2016 do Ostravy i Vanova u Telče, aby se vyrovnal s věcmi, které tam prožil. Důl Zárubek už nenašel, stihl ale navštívit obě dcery vanovského sedláka, od nichž se naučil svá první česká slova. Pro něj osobně se tím v duši zacelila hluboká jizva.
„Chtěl bych, aby dnešní generace dobře znaly minulost, aby se už neopakovaly války, nenávist, hlad a bída,“ říkal nám na podzim 2022 v pražském studiu Paměti národa. V té době už ale několik měsíců na evropském kontinentu zuřila další válka, jejíž konec je zatím v nedohlednu. Přitom pamětníci hrůz a nesmyslnosti té minulé jsou stále mezi námi…