Tomáš Kulík

* 1927

  • „Začínala etapa druhá, která byla pro mnoho lidí etapou svobody. Ale já, jak jsem to měl z vyprávění a jak jsem to cítil, co mně říkala maminka, tak jsem se z té svobody tolik netěšil. Protože víceméně došlo na to, co kdysi říkal nějaký, když jsem byl totálně nasazený ve fabrice Hejduk a Faix ve Vysočanech. Tam byl Werkschutz a ten nám říkal: ‚Až přijdou Rusové, tak vyhodíme tyhlety protektorátní znaky, dáme si hvězdičky na čepice a budeme sloužit dál.‘ Tak ono k tomu v podstatě došlo. Jenomže už to nebyl Werkschutz, byli to vrátní, pak to byly Lidové milice, atd. Ale vlastně ta svoboda... tou jsme se zpočátku zalykali. Ale já jsem měl pořád před sebou, tušil jsem, že nás čeká to, o čem mně vyprávěla maminka v tom Rusku, Sovětském svazu, a ono to tak nakonec dopadlo.“

  • „Tam (k nám domů) vrazili čtyři chlapi a: ‚Vydejte nám okamžitě zbraně a protistátní materiály, které přechováváte!‘ Obrátili nám celý byt naruby, babičku nechali v kuchyni a já jsem seděl tam (v pokoji). Začali prohlížet všechno. Sebrali mi takový štos knih a všechny písemnosti. Docházelo pro mne i v takové situaci ke komickým situacím, kdy objevili na stroji rozmnožené anglické texty, které jsem měl ke státnici. Tak mi to ukazovali a: ‚Tohleto vám zlomí vaz!‘ Byla to normální skripta. Dost strašili, jeden se vyjadřoval neustále ‚chorošo, chorošo‘. Tak jsem na něj promluvil rusky, dál neuměl ani slovo.“

  • „Takže jsme hlídkovali na Libeňském mostě, kde byla postavena barikáda a kde se vlastně, po pravdě řečeno, nebojovalo. Takže až 9. května jsme viděli první ruské vojáky, kteří nás přišli osvobodit. Já svého prvního ruského vojáka nikdy nezapomenu. To byl chlapík, tenkrát mi připadal hrozně starý, dnes si myslím, že mu bylo tak 35–40 let. Byl sám na ulici, šel proti mně, byl ověšen granáty a měl samopal Kalašnikov a vedl si nové dámské závodní kolo. Tak mne zajímalo, jestli na tom kole přijel až od Berlína, ale to jsem se jaksi nedozvěděl.“

  • „Vzpomínám na to, že můj dědeček Kulík Foma přišel jednoho dne do konzumu a koupil si tam 300gramovou krabičku kakaa. Otevřel ji a ona byla poloplná nebo poloprázdná, jak chceme. On jenom řekl: ‚Heleďte se, to má mít 300 gramů?‘ a naznačil, že stát okrádá lidi. A to řekl jen tak mimochodem. Za tři dny pro něj přišli, za tři měsíce přišla zpráva, že byl odeslán na Sibiř, a za sedm měsíců nato, čili vlastně za rok, přišla zpráva, že na něj padl strom a že svým těžkým zraněním podlehl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    budova Čs. rozhlasu, Vinohradská ul., 17.03.2016

    (audio)
    délka: 02:00:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co je dobré pro svobodu jednotlivce, je dobré pro svobodu kolektivu

Tomáš Kulík - mladý
Tomáš Kulík - mladý
zdroj: archiv pamětníka

Tomáš Kulík se narodil 8. února 1927 v Praze-Holešovicích. V dětství rodina repatriovala s tatínkem na Ukrajinu, tehdejší součást Sovětského svazu. Po rozvodu rodičů se maminka s tehdy čtyřletým Tomášem vrátila do Československa. Za války byl totálně nasazen u firmy Hejduk a Faix. Aktivně se zúčastnil Pražského povstání. Díky dělnickému původu mu bylo umožněno studovat na Vysoké škole věd hospodářských. Se spolužačkou Zdenou Jakešovou rozmnožovali letáky s překládanými články s ekonomickou tematikou, ke kterým měla Zdena přístup skrze ČTK, kde pracovala na brigádě. V roce 1952 Tomáše Kulíka zatkli a byl odsouzen na půl roku nepodmíněně. Trest si odpykal ve Vinařickém poli u Kladna, kde byl uhelný důl a šachta Fierlinger. Setkal se tu s barrandovským režisérem Františkem Sádkem, což mu změnilo život. Po propuštění v roce 1953 nastoupil do Čs. státního filmu, studio Barrandov, kde začal od píky. V roce 1961 ho pro údajnou politickou nespolehlivost a pohrdání dělnickou třídou na rok vyhodili a on, aby se pracujícímu lidu přiblížil, pracoval nejprve jako pomocný dělník a později jako vazač v Armabetonu. Začal studovat FAMU. Věřil myšlenkám 68. roku a později odešel z barrandovských ateliérů sám, ještě před prověrkami. Pracoval pak jako režisér pro Československou televizi. V listopadu 1989 patřil ke spoluzakladatelům Občanského fóra. V roce 1992 odešel do důchodu. S manželkou mají dva syny: Tomáše a Michala a v současné době (r. 2016) bydlí v Praze 7-Holešovicích.