„Víte, pamatuji si nejenom na Němce, pamatuji si, když přišli Rusové. Poláci byli přehnaně hezky oblečení, denně museli mít naleštěné boty. A když přišli Rusové v dlouhých ušpiněných pláštích, neupravení, dolekaní byli ti vojáci z toho komunistického režimu… Takže to byl hrozný přechod od těch elegantně oblečených Poláků po ty umouněné sovětské vojáky. Ti za to tedy nemohli, ale to byl hrozný kontrast. A potom, zas když Němci napadli SSSR, tak tam se, víte, to je… jak bych to řekl, ten kontrast byl zas hrozný. Protože Němci šli a vraždili, doslova vraždili. Protože Rusáky, i když třeba zajali celou brigádu, tak to hnali hladové, nedali zajatcům najíst. Hnali je, a který nemohl, toho zastřelili. To dopadlo tak, že i ty, kteří neměli sovětské smýšlení, ty proněmecké pak to chování Němců na Volyni přinutilo, že utíkali do lesů a stali se zakladateli partyzánštiny.“
„Byl to Polák a tam se dělalo všechno, že, uklízelo… A chodili tam Židi na práci. A jednoho dne Židi nepřijeli. To jsme viděli, že Židi z druhé strany města kopou nějaké zákopy nebo něco takového, to jsme taky nevěděli přesně, ale bylo to dvě stě, možná sto metrů dlouhé, dva metry široké, dva metry hluboké. Až to vykopali – po, já nevím, půl roce –, tak je tam jednoho dne, myslím, že to bylo v červenci, vyváželi, a všech těch 16 tisíc Židů tam v jeden den vystříleli.“
„Jakmile přišli Sověti zase zpátky, tak se automaticky každý hlásil do československé armády, to už bylo tak nachystané, ten Blaník a to všechno, že… A když šla většina, tak ostatní šli taky. Třeba v naší vesnici byl kamarád, který měl jedno oko – kdysi jako malý chlapec si to vypíchl, ono to nebylo na něm poznat, že má jedno oko skleněné. A potom, když jsme šli do armády a doktor to poznal, tak on začal brečet, že on doma nebude. A prý: ‚Co umíš?‘ ‚No, opravovat auta.‘ Ale nikdy to nedělal. Tak ho vzali a pak se vypracoval, že tam dělal mistra. Z radosti, že mohl jít do armády.“
„Byli vyváženi na Sibiř, to jsem taky viděl, že… A ti nejlepší lidi. Třeba, řeknu vám, u nás byla nějaká Anička Maršová. Maminka jí zemřela při porodu a otec, když jí byly dva roky, vlastně ji kojila moje babička Bernartová. A když zemřel otec, tak ti strejdové – ona, jako její rodiče, měli sto hektarů – tak ti strejdové si to pole vzali a nechali ji studovat, dali jí školy, ale ona určitě nevěděla, kde to pole všechno je. Už se měla vdávat, nějak to pořád – vdávala se, nevdávala se – odkládala. A najednou přišli Sověti a byla vyvezena na Sibiř jako kulačka. A tam dopadla špatně, do republiky už nepřijela.“
„Co se změnilo v roce 1939, když přišli Rusové?" – "Co se změnilo? Všechno. Od hospodářství až po – jak bych se vyjádřil... hlavně hospodářská změna. A předtím byly založeny české školy. Knihovna, kde já jsem nějakou dobou půjčoval – měli jsme poměrně velkou knihovnu, tak jsem půjčoval v některé dny... To se vše změnilo, protože přišel diktát. Víte, jednou jsem měl likvidovat tu knihovnu, tak to děvče, co to přišlo likvidovat, tak likvidovalo spíš takové spisovatele, které neznala, třeba i byli prosocialističtí. Ale likvidovala i třeba ty, kteří se stalinismem neměli nic společného. Třeba verneovky a takové, to nevěděla, tak to likvidovala… No, knihovna byla zničená.“
„Němci vraždili, kdežto Rusové neuměli hospodařit. Ti, jak někdo měl něco pěkného, tak byl kulak – vy už jste to tady nemohla zažít… Pak jsme se po tom opičili my v republice, říkali jsme ‚náš vzor‘. A to byl vzor, že já jsem byl proti tomu, takže jsem dostal sedm let Jáchymova, protože jsem takový způsob hospodaření nechtěl.“
Josef Kučera se narodil 22. ledna 1921 v české vesnici Teremno na Volyni v dnešní severozápadní Ukrajině. Jeho prarodiče patřili k prvním kolonistům, kteří do této oblasti přišli z Čech v 60. letech 19. století. Chodil do české školy v Teremně a polské v Lucku, tamtéž absolvoval také tříletou obchodní průmyslovku. Zažil a popisuje příchod Sovětů v roce 1939, dopady sovětské správy na hospodářství a kulturu, omezení pohybu, deportace na Sibiř. Po roce 1941, za nacistické okupace, se zapojil do činnosti ilegální organizace Blaník, zaměřené na získávání a předávání informací. Stejně jako 12 tisíc dalších volyňských Čechů vstoupil v březnu 1944 v Rovně do československé armády. Do konce války pak sloužil jako spojař, bojoval na Dukle, u Liptovského Mikuláše a Žiliny. Konec války ho zastihl u Prostějova. Po válce krátce sloužil na Žatecku (Žatec, Počerady, Postoloprty), pak demobilizoval a na konci roku 1945 se přestěhoval do Brna. V roce 1947 tam otevřel kavárnu Legie, provozoval ji nejprve jako dočasný národní správce a po jejím združstevnění jako její vedoucí. V letech 1947–1948 byl členem národně socialistické strany. V kavárně se scházel s protikomunisticky naladěnými lidmi, od roku 1949 tam poskytoval úkryt dvěma agentům americké zpravodajské služby CIC. V říjnu 1955 byl zatčen a později odsouzen na pět let za nápomoc velezradě, špionáž a porušení státního tajemství. Trest si odpykával v Jáchymově, propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Později žil a pracoval v Brně, od roku 1967 provozoval kavárnu ve Velkých Bílovicích. V roce 1990 spoluorganizoval obnovení Československé obce legionářské, krátce působil jako její předseda. Zemřel 9. září 2015.
