Marie Kubová

"Bylo tak kolem poledne a najednou před gymnáziem zastavilo auto, takový spíš autobus. Vyvalili se z něj Němci, měli takové boty a přidupali ke gymplu, po schodech a to pořád slyším, jak řvali. Nesměli jsme nikdo vyjít, ředitel musel zůstat v ředitelně, učitelé jen tam, kde učili. Furt jen řvali, abychom nikdo nevycházeli ze třídy. Kantoři nevěděli nic, všichni jsme byli vyděšení. Byli jsme takto asi dvě hodiny zavření. A po těch dvou hodinách jsme z okna viděli, jak sexta, naši spolužáci, bylo jim tak patnáct šestnáct, tam byli jen kluci. A septima, tam šla i děvčata a kluci a už je nikdo neviděl od té doby."

"Za války jsme schovávali zajatce, to vám taky řeknu, to je zajímavé. My jsme mívali za stodolou velký stoh slámy, byl tam venku. Jednou takhle sedíme večer po večeři a najednou na okno ťuk, ťuk, ťuk. Okna byla zakrytá dekami, světlo nesmělo být. Za to byly velké pokuty, pokud někdo neměl zatemněno. Takže jsme se všichni lekli, ale otevřeli jsme mu. Byl to uprchlý trestanec z Terezína. Měl hlad a potřeboval se někde vyspat. Tak jsme ho schovali. Trochu se vzpamatoval a odešel. Za celou dobu války jsme jich tam měli asi dvanáct. Dávali jsme je do stohu slámy, byl obrovský. Shora se udělala díra až na dno. Vylezli nahoru a sjeli až dolů, takže nebyli vidět. Nosili jsme jim tam jídlo a oni se vzpamatovávali. Byli to ruští vojáci, kteří utekli ze zajetí, jednou to byl Francouz. Modlili jsme se, aby na to nepřišli gestapáci."