Jan Kozlík

* 1946

  • „A v této situaci jsme byli jako mluvčí postaveni před povinnost napsat něco k těm raketám. Velice mírný text o tom, že jsme jak proti raketám Pershing, tak proti SS 22. Tenkrát to pro Státní bezpečnost znamenalo hodně. Sotva to přečetli na Hlasu Ameriky, tak mě sebrali. Paní Marvanovou a Marii Rút myslím ne. A byli strašně veselí. Říkali: ,Vždycky jsme Vám to říkali, pane Kozlík, že ten džbán jednou přeteče. A teď jste si naběhli. Teď Vás můžeme v klidu odsoudit za snižování obranyschopnosti země. Dřív jak za pět let se na svobodu nepodíváte.' Tak mě svlíkli a dali mě v Bartolomějský do podzemních kasemat. Na cele jsem tam byl s nějakým Jugošem, který tam šílel, protože měl abstinenční příznak. I tak jsem tam měl možnost celou noc nad vším přemítat. Došlo mi, že se stalo to nejlepší, co se mohlo stát. Že mě zavřou jako mluvčího, což nemůže zůstat ve světě nepovšimnuto. Ale hlavně – že mě zavřou za rakety, což bylo téma všech mírových hnutí.“

  • „Můj otec měl na mě hlavní vliv v tom, že vždycky po vyslechnutí zpráv v rozhlase zase naladil Svobodnou Evropu nebo jinou takovou stanici. A pak mi vyprávěl, jak to je ve skutečnosti, jak ta pravda vypadá jinak. Takže od začátku mě postavil do takové role, že ačkoliv to nikoho nezajímá a všem je to jedno, tak my nebo já s tím musíme polemizovat nebo si dělat jiný názor. Můj otec se taky vyznačoval tím, že od roku 1948 byl notorický nevolič. Volby v tom roce byly poslední, kam přišel. Když zjistil, že byly zřetelně zfalšovány, tak už tam nikdy nešel. Není pochyb, že s tím měl problémy. Ne snad ani se Státní bezpečností, jako spíš s lidmi, kteří říkali: ,Tohle nemá cenu. Jenom si uškodíš.‘ A říkali to i někteří příbuzní. ,Podívej se, máš kluka a on se nedostane na školu.‘ Což se potvrdilo. V deseti letech mně maminka zemřela. To byl další otřes, kdy jsem nedovedl pochopit, proč se to stalo. Je něco, co dětská duše nemůže pochopit. V té chvíli si mě vzal stranou náš farář a řekl mi: ,To se stalo proto, že Pán Bůh má s Tebou zvláštní úmysly. Má pro Tebe zvláštní cestu.‘ Vůbec jsem tomu nerozuměl. Až později jsem pochopil, co měl na mysli. Chtěl totiž, abych studoval teologii. Moje matka ho ještě na smrtelné posteli žádala, aby se o moji výchovu staral hlavně on. Skutečně to tak bylo. Vzal to vážně. Dával mi zvláštní úkoly. Měl jsem s ním zvláštní rozhovory. Tím ve mně posiloval to, že moje cesta není jako ostatních dětí, ale je pro mě připravena zvláštní cesta.“

  • „To, co jsme měli před očima, byl rychlý ústup z těch slavných pozic roku ’68 do ustrašeného prostředí. A my jsme to pozorovali na našich profesorech. Jak byli v roce ’68 stateční a jak rychle změnili tón. A uzavírali se, aby se vůbec nevyjadřovali k tomu, co se děje. Vyvrcholilo to v roce ’71, kdy poprvé od roku ’68 fakulta vyvěsila na budovu bohosloveckého semináře na tzv. Vítězný únor naši a sovětskou vlajku. Všichni studenti – obyvatelé bohosloveckého semináře – říkali: ,To už je teda opravdu úpadek a je to hrozný.‘ Já jsem se rozhodl jednat prakticky. Půjčil jsem si od domovníka štafle a vlajky jsem sundal. Stále mě mrzí, že se pak o mně tradovalo, že jsem sundal sovětskou vlajku. Sundal jsem obě. Ne z žádného antisovětismu. Obě s tím, že my nemáme co slavit pětadvacátý únor. Že to není náš svátek. Okamžitě se rozneslo, že vlajky zmizely a kdo je sundal. Zejména tajemník fakulty přišel a začal se mnou vyjednávat, abych vlajky vrátil. Vedli jsme takovou pseudoteologickou debatu, jestli to oslavuje ta zeď, ten dům nebo jestli to oslavujeme my, který jsme to vyvěsili. Až nakonec někdy odpoledne, když prohlásil, že je to trestný čin krádeže, tak jsem mu je nakonec vrátil. Tajemník požádal domovnici, aby je zase vyvěsila. Byla to prostá žena. Prohlásila, že už je tam jednou věšela a už to nebude podruhý dělat. Takže vlajky tam nevisely celej den. Státní bezpečnost se to dozvěděla velice rychle. Začala předvolávat nejdřív ne mě, ale několik studentů. Když se vrátili, tak mi řekli, že kvůli těm vlajkám byli v Bartolomějské ulici. Začal jsem mít skutečný strach, protože tehdy se za vlajky zavíralo, nevím, na jak dlouho.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - Zbraslav, 26.11.2014

    (audio)
    délka: 02:27:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Ptaha 10, 29.11.2016

    (audio)
    délka: 47:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dychtivě očekávám, že ještě před smrtí uzřím něco nového, co bude mít budoucnost

3-Maturitní foto J. Kozlíka - 1968
3-Maturitní foto J. Kozlíka - 1968
zdroj: archiv pamětníka

Jan Kozlík se narodil 4. ledna 1946 ve Mšeně u Mělníka manželům Miroslavě a Janu Kozlíkovým. Školní léta prožil ve znamení konfrontace mezi vědeckým světovým názorem prezentovaným některými učiteli a křesťanskou vírou, ke které ho vedli rodiče a evangelický farář Josef Svoboda. V deseti letech mu zemřela matka. Vzhledem k otcovým veřejně prezentovaným názorům - např. neúčast při volbách - se dostal Jan Kozlík pouze do učení v oboru elektrikář. V roce 1964 nebyl, přestože úspěšně složil zkoušky, přijat na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Přijat byl až v roce 1968 po maturitě na elektrotechnické průmyslovce. V roce 1971 při výročí Vítězného února sundal československou a sovětskou vlajku z budovy bohosloveckého semináře. Před zatčením ho zachránily rady doporučeného advokáta. V roce 1972 byl vyloučen ze studia. Bydlel v Praze, živil se postupně jako elektrikář, revizní technik a topič. Navštěvoval soukromé bytové teologické a filozofické semináře. V roce 1977 podepsal Chartu 77, během roku 1983 byl jejím mluvčím. Od roku 1988 se angažoval v Hnutí za občanskou svobodu. Od března 1990 působil v prověrkové komisi na federálním ministerstvu vnitra. Stál u zrodu Úřadu na ochranu ústavy - pozdější Bezpečnostní informační služby (BIS). V BIS působil až do svého odchodu do důchodu. Věnuje se filozofii a teologii.