Večer se muselo zatemňovat. Když zaštěkal pes, trnuli jsme, co se bude dít
Stáhnout obrázek
Vladimír Knob se narodil 5. března 1939 v Ulbárově, jedné z českých obcí na Volyni, kde se jeho rodina věnovala po tři generace zemědělství. První léta života prožil v kraji, kterým dvakrát prošla fronta. Stal se svědkem útoků na českou menšinu, rabování, střetů Ukrajinců s Rudou armádou nebo popravy vojáků, kteří se pokusili o znásilnění jeho příbuzných. Po druhé světové válce s rodiči odešel z tehdy již sovětské Volyně zpět do staré vlasti. V dubnu 1947 dorazili do Moravice na Opavsku, kde je čekalo vybydlené stavení a zpustlá pole po vysídlených Němcích. Knobovi si s sebou přinesli pravoslavnou víru, silnou sounáležitost a pracovitost, ale také odpor ke kolektivizaci, která je však po únoru 1948 dohnala i v Československu. Následovalo zabavení zemědělských strojů, výměna polností za vzdálenější a méně výnosné, likvidační výkupové ceny a nakonec vynucený vstup do JZD. Vladimír Knob živobytí svých předků opustil a odešel studovat Střední průmyslovou školu v Ostravě-Vítkovicích. K maturitě se však nedostal. Namísto reparátu raději roku 1958 nastoupil na vojnu. Po návratu získal místo ve Vítkovických železárnách, oženil se a založil rodinu. S manželkou vychoval tři dcery. Odlévání oceli se věnoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1994. Postupně vystřídal různé funkce v procesu její výroby a vypracoval se na mistra. Po srpnu 1968 byl pro nesouhlas s okupací vyloučen z KSČ. I přes obvinění z nabádání kolegů ke stejnému postoji však naštěstí pro něj i jeho nejbližší nenásledovala ze strany normalizačního režimu žádná perzekuce. Na důchod se přestěhoval do Fulneku, rodného města své ženy, kde oba žili i v době natáčení (2025). Nikdy nezapomněl na Volyň, stejně jako na své krajany. S těmi se Vladimír Knob prostřednictvím spolkové činnosti pravidelně stýká a udržuje s nimi čilý kontakt.
