štábní strážmistr Jan Klimas

* 1924

  • "Samozřejmě na hranicích se chodilo po čtyřech, jenže my jsme byli v takovém úseku, kde bylo pár přechodů. A když jsme někde něco viděli, co jsme byli známí, jsme šli třeba ve čtyřech, tak jsme kouřili, dupali. Páč my jsme měli taky sami strach, ať si nikdo nemyslí, že když je na hranicích, ať mě nikdo netvrdí, že neměl strach. Protože ty takzvaný, jak oni jim říkali, převaděči nebo diverzanti a tak dále, ti měli výhodu, že jsme je neviděli, oni nás viděli. A my jsem dělali taky všechno proto, aby nás viděli, aby nás slyšeli, aby nám dali pokoj."

  • "Ale ještě bych se vrátil k tomu, kdy jsem sloužil jako dozorčí důstojník na okrese. Tam jsem byl svědkem výslechu, který prováděli vyšetřovatelé od kriminálky. Zvláště Josef Krejčí – dneska už mrtvý – prováděl výslech následovně: na elektrická kamna, která byla teplá, velice teplá, zabalil vyslýchaného do kožichu. Na hlavu mu narazil beranici, do očí mu dal reflektor a vyslýchal. A nechal ho tam stát – když nechtěl mluvit, tak ho tam nechal třeba čtyřiadvacet hodin. Jíst mu nedal, nic. Tak když se nepřiznal, tak už byl odveden k soudu. V té době jsem už dál nevěděl (jak to dopadlo). Ale v místnosti jsem několik případů měl, že mi tam dali na starost, abych hlídal pachatele. Nevím ani, co vyvedl, on mi říkal: ‚Já nevím, proč jsem tady. Pocházím odsaď a odsaď. Buďto doma něco. Já nevím, no.‘ Jeden tam něco vzal ve fabrice a museli tam stát. Já jsem samozřejmě, když jsem tam byl sám, je nechal sedět. Popřípadě po ženě jsem vzkázal, aby přinesla nějaké jídlo. Tak jsem se s nimi podělil o jídlo. Takových případů bylo víc, až moc jich tam bylo."

  • "Já jsem byl ještě v práci a procházel jsem Staroměstské náměstí. Najednou tam byla veliká střelba u Staroměstské radnice. Běžel jsem do Karlína, kde jsme bydleli. A už se tam samozřejmě sbíhali lidé, strhávaly se nápisy (německé). Kde byl nějaký voják osamocený německý, tak ho tloukli. To jsem viděl hodně případů. Možná, že i ti vojáci byli možná nevinní, to byli většinou od wehrmachtu. Největší taková příhoda, co byla, jsem zažil na Senovážném náměstí. Tam opravdu chytli gestapáka, pověsili ho na kandelábr, polili benzinem, zapálili. To už ovšem rostly barikády. Toho Pražského povstání jsem se zúčastnil, nebyl jsem tam nějaký hrdina. Kde jsem mohl, tak jsem pomohl. Odnášel jsem raněné. Bránili jsme barikádu na Hlávkově mostě, ovšem Němci to tam taky prorazili. Tak jsme se stáhli do Karlína. V Karlíně, tam bylo několik barikád, co jsme postavili. A viděl jsem tam na vlastní oči, jak Němci postupovali tanky přes Královskou třídu do středu města. Barikády samozřejmě rozstříleli. Před sebou nesli štíty rukojmích, ženy a děti. To jsme viděli na vlastní oči."

  • "Tam přišel právě okresní ředitel Mach, na kterého jsem potom v osmašedesátým podal trestní oznámení za zneužití pravomoci veřejného činitele. A ještě z okresu s nějakým pánem a ještě s jiným příslušníkem a prohledal se celý byt. A všechno, co bylo navíc, tak se muselo zabavit, zapsat, dát stranou. I dětem botičky, bylo tam třeba pět párů bot a dvoje, troje se musely sebrat. A když skončila prohlídka, tak nadporučík odjel do Drahonic, tam jsem nebyl přítomen. Ale taky se tam dělala prohlídka a byli to pravděpodobně nějaký příbuzný těch Šípanů. A jak pan nadporučík chodil po půdě, on měl ve zvyku, když dělal prohlídky, tak viděl něco, nějakou luštěninu nebo něco, tak on si tam zob. Zob si tam nějaký boby. A najednou se mu udělalo špatně. Tak ten šofér ho musel odvézt do nemocnice. On měl strašně těžkou otravu, poněvadž ty boby byly otrávený jedem na krysy. Já jsem ještě přitom tomu šoférovi říkal: ‚Pepíku, prosím tě, proč jsi nejel pomaleji? A měli bychom tady všichni pokoj.‘ Se jenom usmál, neříkal samozřejmě nic. Se bál, my jsme se tenkrát báli jeden druhého. Mach se z toho dostal."

  • "Já jsem na Staroměstským taky byl, ale většinou tam bylo hodně lidových milic. My jsme měli pouze takovou pochůzkovou službu. Já osobně nebo i s mým kolegou, my jsme byli dva, jsme na nějaký nepokoje nenarazili. A když, tak to bylo většinou domluvou. A byli to mladí lidi, my jsme se s nimi smluvili. Prakticky, my jsme s nimi sympatizovali. Lidové milice, ty měly hlavně starost, ty nevěřily ani nám. Ty byly zbrojní, většinou byly v montérkách, měly takový černý barety a chodily tam. A když někde něco bylo, tak asi byly tvrdší, než byli naši hoši. Páč oni si z toho tenkrát udělaly velkou propagandu, ono to tam prakticky tak nebylo, jak nám říkali."

  • "A teď jde proti mně člověk. Jak mě ten člověk spatřil, tak jsem viděl, že si dal ruku do kapsy. Tak jsem vytáhnul pistoli a dal jsem si ruku do kapsy i s pistolí. A šli jsme proti sobě, a jakmile jsem se minuli, tak on přidal a já přidal taky, a tím to skončilo."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Strakonice, 13.08.2008

    (audio)
    délka: 01:40:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ale nad námi bylo oddělení Státní bezpečnosti Tam jsem nebyl nikdy nahoře, ale slyšel jsem tam výkřiky, bolestivý výkřiky To jsem slyšel každou noc skoro, když jsem měl noční službu

P1010061b.JPG (historic)
štábní strážmistr Jan Klimas
zdroj: Současná: z roku 2008

  Jan Klimas se narodil 20. 2. 1924 na Slovensku v obci Fokušová. V roce 1941 se odstěhoval do Prahy, kde se vyučil a prožil zde Pražské povstání. Po válce vstoupil roku 1946 do SNB ve Štěkni. V letech 1947–1949 působil u pohraniční stráže jižních Čechách a únorové dny 1948 prožil v Praze. V letech 1949–1954 pracoval opět u SNB, jako člen policie zažil násilné vyslýchání a kolektivizování zemědělství. V roce 1968 podal trestní oznámení na velitele policejního okrsku ve Strakonicích pro zneužití pravomoci veřejného činitele za násilné kolektivizování, ale kvůli normalizaci neúspěšně. Pracoval v továrně ČZ ve Strakonicích a na Lipenské přehradě.