Ірина Клеванова Iryna Klevanova

Víte, všechno pro nás bylo tak snadné. Neřešili jsme žádné národnostní otázky, nevznikaly žádné spory o tom, „jakým jazykem mluvíš“. Měla jsem kamarády, se kterými jsme běhali po ulicích, chodili po dvoře a mluvili jak ukrajinsky, tak i polsky a rusky. Na těch pionýrských táborech to bylo stejné. Víte, dokonce jsem našla svou fotku — asi čtyři roky ve školce —, kde mám na sobě ukrajinský kroj. Takže tehdy už to nebylo tak tvrdě ničené, víte, že o svátcích nebo jiných… Ne. Tohle existovalo. Takže maminka mi pro tuto příležitost vyrobila takový ten věneček, vyšívanou košili — všechno. Hele, mám i fotky — donesla jsem je. Taky jsem svému dítěti… Moc se mi ta fotka líbí, je prostě… a to moje dítě je na fotce taková… kráska, a pamatuju si, jak jsme měli za nezbytný úkol — byly to asi květnové svátky — obléct dítě do ukrajinského kroje, že? Hledala jsem to. Kde se dalo — mezi známými, mezi všemi… Našla jsem to. Nebyl to jen tak nějaký detail, ale ukrajinský kompletní kroj. Byla jsem z toho taková nadšená, moc se mi to… A takové otázky nikdy nevznikaly. Třeba institut, obchodně ekonomický institut, ano? Ten byl družstevní, centrálního svazu. Studovali tam studenti z celého Sovětského svazu — z Běloruska, z Tádžikistánu, z Ruska… Ne, z Ruska možná ne, nebyli tam. Ze všech koutů Ukrajiny. Pak byli zahraniční studenti: Polsko, Vietnam, Bulhaři, Němci. Mezi mými přáteli. Ano, výuka na institutu probíhala v ruštině. Všechny práce jsme psali v ruštině. Ale ti studenti, kteří přijeli studovat, nemluvili jen rusky, samozřejmě. A přesto jsme se spřátelili. Dodnes — mám Ljubcju, je to moje velmi duševní kamarádka. Žije v Lucku a my s ní komunikujeme ukrajinsky. Dřív bývalo, že rovněž v ruštině nebo ukrajinštině, ale když začala válka, řekla jsem: dost. Rusky — možná si něco přečtu, možná něco… no, přečtu si nějaký inzerát. Beletrii ale žádnou, z principu. Dokonce jsme očistili celou naši knihovnu, rozdali jsme, co jen šlo, nechci to tam ani mít. Rusky mluvit nebudu! Vůbec. Osloví mě někdo na ulici, zeptá se, jak se někam dostat nebo abych něco vysvětlila — a dělají to rusky. Chápu, že třeba člověk potřebuje, aby s ním mluvili rusky. Ne, tohle dělat nebudu, víte. Rozhodla jsem se, řekla jsem si: dost, je to pro mě… Jako bych to utnula. Usekla. Nedokážu se smířit s tím, že zabíjejí a ničí. Všechno se v okamžiku změnilo. Nikdy to nebudu schopna odpustit. A to nejmenší, co mohu udělat pro sebe, pro svou zemi, je být Ukrajinkou, mluvit ukrajinsky. Vnímat všechno, co se nyní v zemi děje. Soucítit. Dobrovolničím, jak můžu, chápete. Nemůžu moc darovat, ale daruju vždycky, když mi přijde důchod.

Mít doma takové tradice, jako je slavení Velikonoc nebo svěcení pasky, to chraň bůh. Když jsem pracovala v OPZ (oddělení pracovního zásobování, taková obchodní organizace u železnice)… A vznikla taková potřeba, abych zastoupila naši komsomolskou vedoucí, jak se jmenovala, bože, Naďa, vzpomínám si — tajemnice komsomolské organizace OPZ, a já že bych ji zastoupila. Protože ona jela do Černobylu, vybuchl tehdy Černobyl a jela tam jako jedna z prvních, jak se říká. Takže pak mě… Stalo se, že byly právě Velikonoce a lidé šli světit pasku. A tehdy je nachytávali — komsomolci, mladé lidi, schválně tam stáli a nachytávali je, zapisovali si příjmení. Pak byla schůze: musíš jít na okresní komsomolský výbor, říkají mi, musíš provést schůzi a vyřešit to s těmi lidmi. Já jsem nikdy žádnou schůzi nepořádala, nic. Bože, pro mě to bylo vůbec… Na ten výbor jsem chodila jako do nějaké organizace, kde jsem očekávala, že se mě budou na něco ptát nebo něco udělají. Měla jsem takový strach, bylo mi to strašně nepříjemné. No. A tu najednou ta schůze. Vzpomínám si, že jsem říkala, že tak a tak, byl povšimnutý takový a takový, musíme udělat nějaké řešení. Všichni sedí potichu. Jaké řešení? Co? Kdo? Kdo něco nabízí? Někdo zvedl ruku, že prý možná nějaké napomenutí nebo tak něco. A já jsem měla příkaz od komsomolu z toho okresního výboru, že by je měli málem vyloučit z řad. A já nechápu — jak, proč bych měla vyloučit člověka za to, že jen šel do kostela? Protože jednou nás to prostě zajímalo, chodili jsme do kostelů, vzpomínám si — chodili jsme do polského kostela.

Víte, dříve — když jsem byla mladá — mi bylo jedno, kdo jsem. Vím, že jsem mluvila rusky, to je vše. Ani jsem si nemyslela na žádné otázky. Ani nevznikaly. A teď je to pro mě velmi důležité — identita, jak říkáte, ano. A věřím, že mám mnoho kořenů, různých, protože asi mám v sobě něco asijského, a myslím si, že mám v sobě přece i něco židovského. A ukrajinské je tam určitě, protože je přítomné z různých stran — jak z matčiny, tak z otcovy strany. Teď se cítím úplně — vzhledem k tomu, že mluvím ukrajinsky, držím se všech, všeho, co souvisí s Ukrajinou — mám to všechno v srdci, víte. Teď je mi to blízké. Naprosto mě zajímá kuchyně. Zrevidovala jsem svoje oblečení, svůj šatník. Čtu jen knihy, které… Začala jsem hodně studovat ukrajinské dějiny — velice mě zajímá ta doba, počínaje „Slovem o pluku Igorově“, kde je to tak proti všem knížatům a tak dále… Vlastně se považuji za Ukrajinku. A jsem na to hrdá, jsem na to pyšná. Takhle se vnímám.

Když jsem byla na prázdninách jako studentka, nabídli mi, abych zavezla naše děti na polský jakoby tábor. Poláci totiž přijeli v rámci výměnného programu k nám. A tak jsme jeli. Bydleli jsme v Běščadech, v horách, dokonce jsme si prohlíželi fotky a já na to moc ráda vzpomínala. Jmenují se harceři, ti Poláci, děti, ta jejich organizace. Bydleli ve stanech poblíž hotelu, který tam byl. Naše děti bydlely v hotelu samotném a ti Poláci si postavili vedle hotelu svůj tábor a bydleli v těch stanech. A my jsme s nimi dělali nějaké společné aktivity, spoustu zajímavých věcí, a brali nás na výlety, byla jsem tehdy v Osvětimi, bylo to velmi působivé… A v naší skupině byla mezi vedoucími jedna žena, trochu starší. Byla jsem tam já, byla tam další studentka a tahle žena byla jako vedoucí skupiny. A stal se takový incident. Sedíme ve vstupní hale tohoto hotelu, máme volný čas, a ona nutí všechny děti zpívat hymnu… Byla jsem v té době studentka, no, ještě jsem studovala, jela jsem v roce [19]79., [19]78.… hymnu Sovětského svazu. Aby se naučily tu hymnu. A já jí říkám. A všichni Poláci chodí kolem a dívají se na nás jako na blázny. Říkám: „Chápeš, že tu vytváříme trapnou situaci a děti už to nebaví, už to zpívají hodinu, učí se. Proč tady sedět a trápit Poláky? K čemu to je? Můžeme jít ven do lesa a zazpívat si tam na mýtině, jestli chceš.“ Ta pak bonznula sem do Lvova, a když jsme přijeli, bylo to tak zkreslené, že prý jsem tam vyváděla takový antisovětismus, a můj otec byl předvolán na kobereček, někde ve stranických kancelářích — co jako tvá dcera dělá? Vzpomínám si, jak na mě vyjel, co to znamená, co se tam dělo? A já mu s nevinným kukučem říkám: „Tati, nic, ale nemůžu to vnímat jako normální, je to přece blbost!“ Proč tam sedět, řvát, zpívat? Trápit se. Bylo to dokonce i komolení hymny, protože děti — nebylo to přece… Takže tak.