Mark Jirásek

„Potom, co nás zbili, jsem začal získávat nenávist. Viděl jsem, jak bili mladé holky. A nenávist rostla a chtěl jsem ji nějak projevit. Byla mi nabídnuta Charta. Přečetl jsem si ji, souhlasil jsem, podepsal jsem a byl jsem signatářem Charty [77].“ – „Čím pro vás byla Charta 77 významná s ohledem na dobu?“ – „Pro mě byla významná tím, že to byl střípek nové naděje, odboje. Do Charty odboj neexistoval. Lidé byli smíření se situací, jaká je. Brali to tak, že musí sklonit hlavu, a jeli. A najednou Charta byla střípek nové naděje odboje, že se něco může začít dít a lidé nejdou jako ovce a že jsou lidé, kteří budou rebelovat a budou rebelovat otevřeně. A přiznají se k tomu a nebudou to dělat skrytě, ale otevřeně. Otevřeně vyjádří nenávist k systému, ve kterém žijeme. Chartu podepsalo jen asi dva tisíce lidí. Dneska to chápu, protože byla spousta lidí, kteří s Chartou souhlasili, kterým jsem ji dal přečíst, ale řekli: ‚Víš, Čendo, my máme rodinu. Mám dvě děti.‘ Nepodepsali to z těchto existenčních důvodů, aby neublížili dětem, protože věděli, že by přišli o práci a měli by problémy. Samozřejmě, kdo měl nějakou vyšší pozici a podepsal Chartu, musel ji opustit.“ – „Šel jste s tím do toho, že jste věděl, co potom nastane?“ – „Ano. Věděl jsem, že budu mít problémy. Věděl jsem, že v této republice nebudu mít žádnou budoucnost. Ale nedalo mi to a pocit nenávisti převážil nad tím, že budou problémy, a musel jsem se vyjádřit. Nenávist vyhrála.“

„Dokonce jsem měl u mě doma Pepu Nose. Přijel ke mně i básník Heřman Chromý. Přišlo ke mně do bytu asi šedesát lidí. Měl jsem byt po babičce, která zemřela. Byl celkem velký. Přijel Pepa Nos, Heřman Chromý, šedesát lidí. Dlouho to ale netrvalo. Asi po půl hodině přijelo patnáct policejních aut. Obklíčili nás. Všichni lidé chtěli utíkat. Říkali jsme: ‚Ne, nikdo neutíkejte. Nic špatného neděláme.‘ Policajti přijeli. Samozřejmě to přerušili, zrušili, zkontrolovali všechny občanky a pak jsme byli povolaní na výslech na ‚estébárnu‘. Samozřejmě tam byl Korčák a Borový, dva policajti. Dva estébáci, kteří si hráli na hodného a na špatného. Hodný policajt, špatný policajt. Jeden přišel a říkal: ‚Čendo, můžeš mít tak krásný život. Tady podepiš jen pár věcí a můžeš se mít krásně.‘ Říkal jsem: ‚Nepodepíšu.‘ Přišel druhý: ‚Jestli to nepodepíšeš, tak uvidíš.‘ Zase nátlak. Říkal jsem: ‚Nepodepíšu. Nic vám neřeknu. Můžete se mnou dělat, co chcete.‘ Několikrát to takto bylo na výslechu. Pak samozřejmě přišli a asi třikrát dělali domovní prohlídku, protože i mezi námi byli vždy zase udavači. Vždy se našli nějací udavači, kteří mě asi práskli, že roznáším listy a rozepisuji Chartu. Přišli a dělali domovní prohlídku. Nebyl jsem blbý, takže jsem doma nic neměl. Všechno jsem měl schované na půdě, takže se nic nenašlo, ale všechno přehrabali. Dělali svoji práci estébáckou.“