Jan Hrabina

* 1954

  • „Dostal jsem předvolání k výslechu. Dnes už si nejsem jist, zda to bylo do Bartolomějské nebo do Konviktské. Skončilo to nejspíš nějakým vyhrožováním, takže z toho žádné následky nebyly. Text Charty jsem však přinesl také na pracoviště, kde si ho jeden kolega četl v šatně a nechal se u toho nešikovně nachytat vedoucí, která mu jej zabavila a okamžitě to nahlásila. Každopádně jsem byl předvolán k výslechu znovu. Tehdy mě prohlédl jejich lékař. Přes svůj zelený mundúr s lampasáckými kalhotami si natáhnul bílý plášť. Prohlásil, že ohrožuju bezpečnost silničního provozu a zabavil mi řidičák. Za normálních okolností by se nic nestalo, protože auto jsem stejně neměl. Problém byl v tom, že moje práce spočívala v lepení plakátů a objíždění lokací služebním autem. Přišel bych tedy nejen o řidičák, ale i o práci. Od vedoucí, která mě udala, jsem proto vyfasoval dvoukolák a objížděl jsem s ním výlepové plochy v centru města. “

  • „Upřímně řečeno jsem si několikrát říkal: Já se na to vykašlu a na tu vojnu půjdu. Nakonec jsem to neudělal. Později jsem, už jako zavřený, měl ještě jednu možnost. Stalo se to těsně před vynesením rozsudku. Z vazby si mě nechal předvést předseda senátu. Přivedl také mojí ženu i s naší tříměsíční holčičkou a před nimi mi řekl: Pane Hrabina, když teď řeknete, že na tu vojnu půjdete a že vše, co jste řekl, odvoláváte, tak vás okamžitě nechám propustit a půjdete s nimi domů. Přede mnou stála žena i s dítětem. Chudák malá Julinka měla potničky, protože bylo horko a plakala. Bylo to takové veliké pokušení, zda ze všeho na poslední chvíli nevycouvat. Myslím, že mi dokonce sliboval, že se to pokusí zařídit tak, abych na tu vojnu nešel. A já jsem to… [pauza] prostě jsem řekl, že ne. Tím spadla klec. Pak už se se mnou nikdo nebavil. “

  • „Když jsme přišli k Řečickým, tak tam byla ještě schůzka Občanského fóra, kam přišel Šimon Pánek a sděloval kolegiu poslední události kolem studentských stávek. Ve stejnou dobu jsme se tam octli my a natahali dovnitř stoly z Teologické fakulty, abychom si měli kam sednout. Postupně se rozběhla agenturní činnost. To znamená sbírání informací ze všech koutů republiky, ke kterým jsme se dostali. Dům, ve kterém sídlila Galerie U Řečických, je pavlačový. Povedlo se mi oběhat všechny byty a přesvědčit asi čtyři nebo pět domácností, aby nám půjčily své telefonní linky s tím, že jim zaplatíme účet. Sehnal jsem proto dvojlinku a přes pavlače natahal kabely do galerie.“

  • „Myslím, že to byl právě Ivan [Lamper], který to nakonec zvrátil i přes to, že před tím říkal, že máme vyhráno a vracíme se zpět do kotelen. V té době už však bylo jasné, že není kam se vracet. On měl tedy lví podíl na tom, že jsme se rozhodli pokračovat dál. Otázkou bylo, jak to budeme dělat. Netušili jsme, zda to bude měsíčník, deník, nebo týdeník. Sešli jsme se s Honzou Rumlem, Ivanem Lamperem, Jáchymem Topolem a několika dalšími lidmi v nějaké kavárně, kde jsme se dohodli, že budeme pokračovat jako týdeník. Během té doby přišel také návrh na to, že bychom se měli přejmenovat. Informační servis byl revoluční plátek, což už bylo trochu out of fashion. Na nástěnku jsme vypsali: Napište návrhy, jak bychom se měli jmenovat. Sešlo se tam toho X, ale nakonec zvítězil Respekt, který od března kontinuálně navázal na Informační servis. Ten v té době měl dvacet až třicet tisíc výtisků a vybíraly se za něj první peníze.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    24.11.2020

    (audio)
    délka: 01:03:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 03.12.2020

    (audio)
    délka: 04:00:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 21.01.2021

    (audio)
    délka: 02:14:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Aby se té naděje mohli chopit i jiní

Dobový portrét Jana Hrabiny v psychiatrické léčebně Bohnice, léto 1974
Dobový portrét Jana Hrabiny v psychiatrické léčebně Bohnice, léto 1974
zdroj: archiv pamětníka

Jan Hrabina se narodil 1. ledna 1954 v Praze. Jeho rodiče byli zaměstnáni v podniku zahraničního obchodu se specializací na průmyslový porcelán. Mezi léty 1958 a 1960 proto rodina žila v Damašku. Období od roku 1966 do roku 1970 pak Hrabinovi strávili kvůli pracovnímu angažmá matky a otce v Budapešti. Po politických a společenských změnách započatých invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa pracovní pozice rodičů obsadili jiní, novým poměrům loajálnější zaměstnanci. Jan od počátku 70. let vyrůstal opět v Praze, kde o něco později odmaturoval. Ve stejné době se v hospodě seznámil s partou z okruhu Evangelické teologické fakulty, mezi kterými byli mimo jiné Vratislav Brabenec, Svatopluk Karásek a Aleš Březina. Jan našel cestu do organizace evangelické mládeže a o něco později také do baptistického sboru Na Topolce. Během 70. let se živil třeba jako hlídač dětského hřiště, pracovník čistírny odpadních vod, nebo lepič plakátů. V roce 1977 připojil svůj podpis pod prohlášení Charty. Opakovaně se také hlásil na studium teologie, čímž oddaloval nástup na vojnu. Na přelomu 70. a 80. let si odsloužil devatenáct měsíců civilní služby v ČKD, avšak povolávací rozkaz, který jej vyzýval k následujícím pěti měsícům pobytu u armádního útvaru, opakovaně ignoroval. Na základě toho byl 4. května 1981 zatčen a v červnu odsouzen ke dvěma a půl letům odnětí svobody. Mezi prosincem a lednem roku 1982 si trest odpykával ve vězení na Borech, kde se mimo jiné seznámil s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem a Dominikem Dukou. Po podmínečném propuštění nastoupil na zbývajících pět měsíců vojny k jednotce sídlící ve Strašicích u Plzně. Později se kromě jiných disidentských aktivit věnoval distribuci samizdatových tiskovin jako Infoch (Informace o Chartě 77) a Zpravodaj VONS. Na konci 80. let měl ve svém bytě cyklostyl, na kterém tiskl stránky samizdatového časopisu SPORT. Během sametové revoluce se podílel na chodu Nezávislého tiskového střediska. V následujících dvou letech pak působil jako první provozní ředitel časopisu Respekt. Roku 1995 byl rehabilitován a v roce 2017 mu byl přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu.