Rudolf Houfek

„Muzeum dělnického revolučního hnutí bylo naproti KSČ a mezi tím byl kámen a tam bouchla nálož. Nikdo neví, ptal jsem se těch chytrých – Čuňase – nebo těch, co mají přístup ke všemu. Nikdo o tom moc nevěděl, spíš to byla asi provokace od StB, ale fakt se neví. Protože výbuchy byly asi tři v republice, a někde dokonce někoho chytili – kdo dělal v lomu a opravdu to myslel vážně. Sebrali mě hned vlastně druhý den. Tak jsem si vzpomněl na sběrný suroviny. Sebrali mě v práci a nevěděl jsem, co se děje. Trhavinu jsem neměl, ale vezli mě. Většinou mě z práce nesebrali, většinou to bylo normální předvolání, kdy přišla obsílka, a tehdy mě sebrali v práci hned ráno. Odvezli mě za Budějovice, fotili mě u nějaké zdi. A pak jsme jeli na Lannovku, ale zezadu, ze dvora. A začalo to – otisky, zepředu, zezadu focení a úplně jiný lidi. To jsem toho měl plný zuby, teda. Byl to výslech tak deset hodin, i když o nic nešlo. Ještě po výslechu byli schopní – vlastně mně se to stalo jednou, ale jak se s nimi rozloučit? Vedou vás a odemknou mříž, co tam měli, a říká: ,Tak, Rudolfe, na shledanou.‘ A já říkám: ,No tak mějte se pěkně.‘ Bylo mi blbý říct ‚na shledanou‘ – to by znamenalo, že tam chci chodit, že se těším na shledání. Tak mi říká: ,No tak když nechcete říct na shledanou, tak znovu.‘ Zase jdeme k těm mřížím.“