Jiří Heřman

„Zůstávali jsme tam dál. Celou dobu. Celá ta parta včetně Mirka Hladíka, takže jsme vysílali opravdu pořád, až do zahájení vysílání Československé televize. Nic víc. Ukazoval jsem vám záznamy z prvních vysílání z rána 25. srpna. Pak ty další vysílání jsme už nepsali. Nedělali jsme písemné záznamy, spíš se vždycky pracovalo s takovými poznámkami a podle nich se jelo. Mirek byl v tom jako redaktor LVT velice schopný člověk. Narodil se jako hlasatel, ačkoliv to sám nevěděl.“

„Dvacátého srpna šedesát osm je samozřejmě den, který se nezapomíná. Ten den jsem se velice těšil na svého kamaráda a kolegu Luboše Chotěborského. Chodili jsme spolu na libereckou průmyslovku a on tam v osm hodin večer měl nastoupit, přijet lanovkou a já ho měl druhý den začít zaškolovat na vysílač na Ještědu. Rok předtím byl na vysílači na Javořici. Nebyl to úplný začátečník, ale byl na úplně jiné technice. To je asi tak všechno, co k tomu můžu říct, protože na nějaké technické učení potom nebyl čas, protože sotva Luboš přijel, tak okolo desáté jedenácté hodiny začala nad námi létat velká letadla. Dopravní a bombardovací. Nevěděli jsme samozřejmě, co se děje. Šli jsme na hangár lanovky a viděli jsme dvě světelné řeky, které se blížily od Hrádku a od Raspenavy. Ještě jsme pořád nevěděli, co se děje. Když to potom řeknu dál, tak když jsme chodili ven, tak už jsme věděli, o co se jedná. Volali nám z Vratislavického rozhlasového vysílače, jestli to víme. My to samozřejmě už věděli. Do rána jsme sledovali, co se vůbec děje, a pamatuji si dnes jako poprvé, protože jsem byl dva roky z vojny, tak jsem samozřejmě poznal ostrou střelbu a cvičnou střelbu, a slyšel jsem hvízdání kulek z Liberce až na vrchol Ještědu.“