Jitka Havránková

„My jsme nedostaly korunu kapesného. S penězi jsme neměly nic mít. Ovšem za vysvědčení jsme vždy dostávaly stovku. Měly jsme od spořitelny takové kovové taštičky a otec nás s těmi taštičkami vždy ostentativně vedl přes celé Pečky na náměstí do záložny. On si táta totiž neuvědomoval, jak tím ty komunistické Pečky dráždí. Ne všechny lidi. To ne. Ale byla tady zřejmě dost velká komunistická základna, která se pak v tom pětačtyřicátém okamžitě zmobilizovala.“

„Našli se mezi lidmi takoví, kteří vám dávali najevo sympatie a chtěli vám pomáhat?“ – „To bylo horší. Spousta lidí to honem, honem podepsala, aby měla pokoj. Těch, kteří se nad tím pozastavovali, těch nebylo mnoho. A už vůbec neměl nikdo odvahu se za nás rovnou postavit. Podepsali to, ale dělat jsme si s tím měli, co chceme. Obhájit jsme se museli sami. Také to možná bylo tím, že jsme byly ještě malé. Možná nám to nechtěli do detailu vysvětlovat. To nevím. Ale my jsme na to vůbec nebyly připravené. Doté doby jsme měly doma idylku. Když jsme poslouchaly, když jsme se snažily chovat, jak si rodiče představovali, tak jsme měly ráj.“ – „Proč vás rodiče pro ty podpisy posílali? Proč táta nebo maminka neobcházeli ty lidi sami?“ – „Nesměli z baráku! Měli domácí vězení! Nesměli si ani pozvat advokáta.“