Vladimír Hajný

* 1939

  • „Tam jsme šli až tak k Laterně Magice, tam už na nás čekali policajti se psy a dál nás nepustili. Chtěli jsme projít na Václavák. Já jsem byl dost v čele. Viděli jsme, jak nás obkličují, vepředu psi, tam jsme nemohli a tam nás tlačili. Něco podobného jako za rok potom udělali ten velký takzvaný masakr. A my teda jak se zdejchneme. Je tam Martinská ulička, o té jsem ani nevěděl, tak tam utíkáme s Pavlíčkem (signatář Charty 77 Jaroslav Pavlíček), jenomže tam to měli policajti taky obstoupené, nenechali, aby se to shromáždění rozešlo, prostě jak to bolševici dělali s těmihle shromážděními. Pokud možno, tak to poslední jádro, co zůstalo, se snažili chytit. No a nás samozřejmě taky. Přecházeli jsme ze strany od Bartolomějské ulice a šel jsem směrem k Máji, k tomu obchodnímu domu. A před ním za mnou najednou přiletěl ten bláznivej estébák, dnes už to vím, že to byl JUDr. major Zdeněk Šípek, narozený v roce 1949, který byl zástupce náčelníka StB pro Prahu v boji s vnitřním nepřítelem. Takovýhle člověk, s takovouhle hodností se nestyděl běhat po Praze, mlátit demonstranty a vyřizovat si s nimi účty ručně.“

  • „(Přivezli k nám na dvůr) velký množství vojáků, kteří byli mrtví. Na vozech leželi. Já si pamatuju, jak leželi v té slámě, v té řezance, jak jim tekla ta krev. Jak jim tekla ta krev, tak se jim ta řezanka přilepovala na ty obličeje. Jako dítě jsem se na to koukal. A potom dodatečně jsem se dozvěděl, že banderovci jim v obličeji vyřezali hvězdy. To bylo v té době, jak sovětská armáda to tam zabírala a enkavedisté to tam začínali čistit. Tak banderovci na ně zaútočili. Např. tam byl známý sovětský generál, hrdina od Kursku Vatutin (Nikolaj Fjodorovič Vatutin), byl tam právě v té naší oblasti. Zajali ho Ukrajinci a zastřelili. Takže si pamatuju, že to byl také otřesný okamžik. Několik vozů, asi sedm nebo osm ruských vojáků, který ta patrola přepadla, a tímhletím způsobem je zlikvidovali. Na postrašení sovětských komisařů, kteří tam také řádili. Protože oni se nějaké velké výslechy nedělaly. Když bylo nějaké podezření, tak šel na Sibiř nebo něco horšího.“

  • „Já nejsem filozofický typ, který by nad tím uvažoval. Aby to bylo něco hlubokomyslného, to mě nic nenapadá, jen to, aby si ze mě vzali příklad. To znamená ne to, jak jsem byl komunista, ale jak se člověk v životě mýlí, jak je přesvědčen, že věří něčemu úžasnému, a ono se to ukáže jako hnusná pohádka.“

  • „Na Biľaka, na Jakeše, na Indru a na tyhlety kreatury. Doslova. Na estébé jsem říkal, že to s nima dobře nedopadne. To už jsem si klidně dovolil, když mě zavřeli třeba kvůli Zajícovi. Jak jsem měl tady různý ty zadržení. Tady v Šumperku na nádraží, když jsem přijel, když jsem se sem dostal. Jak se čekala nějaká akce, tak mě nechali přes noc zavřenýho. A tam mě kolikrát dusili. Pamatuju si jednou, z Olomouce mně kvůli Zajícovi dali zabrat. Ne že by na mě fyzicky útočil. Dodnes nevím, kdo to byl. Taky jsem si na něj stěžoval na prokuraturu do Ostravy. Protože říkal, že je z Ostravy. On mně říkal: ,Všiml jsem si, že v Ostravě žádná Charta není. S tou jsme zatočili, jedna báseň. A my se s nima nepáráme v rukavičkách jak v Praze. A Vám se to může stát taky. Zkuste jít k tomu Zajícovi a něco tam dělejte.‘ To byla taková akce, že přijela dokonce armáda. Ségra mně zavolala: ,Volala mně nějaká paní z ROH, abys nikam nechodil. Že je tady armáda a připravuje se velkej útok na ty, co budou vzpomínat u školy na úmrtí Jana Zajíce.‘ Drželi mě tam do rána. Abych nejel do Vítkova. Ale já jsem druhej den k té škole normálně šel. Pak jsem o tom referoval do Svobodný Evropy. Jako skladník jsem v Konstruktivě měl přístup k telefonu. Tohle celé jsem přečetl do Svobodné Evropy paní Ceřovské. Před jednadvacátým výročím okupace naší země vojsky pěti států a o tom, jak v Šumperku sundávali Stalinův pomník.“

  • „Já osobně jsem prožil vypálení Českého Malína tím způsobem, že jsme se to dozvěděli až za nějaký týden… Dokonce jsme tam měli jet v neděli na návštěvu nebo něco takového mi máma říkala. Takže jsme tam třeba mohli přenocovat a zůstat v tom také. Byla vystrašená celá Volyň, vesnice, která plnila všechny dodávky perfektně, byla najednou i se všemi 134 dětmi zlikvidovaná. To všichni nesli těžce. Máma mi tenkrát říkala, připomněla mi to později, mně byly čtyři roky: ‚Když nás budou obkličovat vojáci, musíš, Vládíku, utíkat tady do těch brambor, aby ses ukryl, nehledej maminku, nečekej na maminku někde, protože to musíš udělat.‘ A já jsem jí prý řekl: ‚Tak utíkejme!‘“

  • „Jednak to bylo jen šest čísel, já jsem to dával pro rodinu. Matce jsem to dával. V podniku jsem měl akorát takovýho jednoho člověka, který si brával dva výtisky, a někdy si ani to nevzal. Ale ten byl dost stálej odběratel. Ale já jak jsem jezdil po té republice, po těch akcích, byl jsem vždycky na nějaké křižovatce, kde se různě přestupovalo, a byl jsem v různých vlacích. Z kupé jsem se snažil odcházet poslední a vždycky jsem to tam nechal ležet. A takhle jsem se vždycky nejvíc těch čísel zbavil. Ze začátku to byl list, pak se tomu přidaly dva listy, tři listy. Maximálně to byly tři listy.“ Otázka tazatele: „A ten obsah?“ V. H.: „Svobodná Evropa. Samozřejmě Londýn, BBC, Hlas Ameriky, Washington a takhle.“

  • „Taky si pamatuju, Brjanský, tak jsme jim říkali. To bylo po válce v 47. roce v zimě. Oni jezdili na těch vagonech směrem do těch bohatějších oblastí. Z toho vylidněnýho Sovětskýho svazu od Brjanska. Města Brjansk, Orel a Kursk. A tyhlety všechny města, co tam byly, byly úplně bez obživy. Takže oni jezdili na západ. Také na Ukrajinu, že jsou tam sedláci. Já si pamatuju, jak s těma pytlema na zádech chodili. Klepali a prosili: ,Kusóčok chleba. Dejte nám kusóčok chleba.‘ Máma jim vždycky něco dala. To byly procesí. To bylo v 47. roce. A když jsme sem přijeli, tak tady velká sláva a komunistická strana hlásila: ,Každý třetí rohlík, co tady jíte, občané Československa, je ze Sovětského svazu. Poděkujte jim.‘ A maminka říkala: ,Kdyby věděli naše český lidi, z jakýho utrpení je tam ten hladomor v Rusku, aby Vy jste tady mohli jíst ten třetí rohlík, tak byste ho ani nevzali do pusy.‘ A to měla pravdu.“

  • „Například když jsme si hráli se sestrou na posteli, tenkrát rodiče nebyli doma. Byl tam jenom dědeček a babička a my jsme si hráli na posteli. Skákali jsme tam prostě přes sebe. A mimo babičky tam byl dědeček, který ležel před námi na posteli, a jeden z těch, který utekl z nacistického koncentračního tábora. Ruský občan. Učitel. Jmenoval se Michael Suchobokov. A ten říkal: ,Děduška, já vám jišco opravlju sapogi.‘ Že mu jako spraví ještě boty, než odejde. Protože chtěl utéct, chtěl pokračovat dál. A v tu ránu, jak my si tam takhle hrajem, se ozval strašnej výstřel. To člověk nezapomene takovou věc. Takže si na to pamatuju. A šla přímo do hlavy. Jak ten Michael Suchobokov seděl u toho verpánku, tak ji dostal přímo do hlavy. Protože on si oddělal na tom skle na okně... A ten dotyčnej, byl to právě banderovec, Ukrajinec, s největší pravděpodobností. Dostal za úkol zlikvidovat toho důstojníka. On ten Michael Suchobokov byl údajně důstojník. Někde od Orla. A protože oni ho vymákli, tak on je chodil cvičit. Už to nechtěl dělat a chystal se, že odejde z té oblasti a bude pokračovat dál. I když ke Stalinovi se samozřejmě moc vracet nechtěl. Protože všichni věděli, co Stalin s těma, co se dostali do zajetí, dělá. A my jako děti jsme tam seděli a hráli si. A jen se ozval výstřel, tak babička: ,Ježišmarjá, zabili Mišku.‘ A ten hlas se ozval: ,Drž hubu, stará! Nebo si to vyřídím i s váma.‘“

  • „Já jsem odebíral moře časopisů v Jungmannce. Jednou jsem sehnal Kansan Uutiset. To jsou noviny finské komunistické strany, a na první stránce byla velká fotografie Reagana. Tak já ho vystřihl. A všude v Československé republice měli v kanceláři Husáka. Já jediný jsem měl Reagana. Já nevím, jak dlouho tam visel, ale pár let to bylo. On byl potom žlutej od toho slunce. Celá Konstruktiva je mamutí podnik. Takže pod tím Reaganem dělníci fasovali. Ke mně pořád jezdilo spoustu lidí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 24.03.2011

    (audio)
    délka: 05:37:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
  • 2

    Šumperk, 15.07.2015

    (audio)
    délka: 02:14:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk vůbec nevěděl, co je to demokracie, co je to svoboda

Vladimír Hajný v roce 1956
Vladimír Hajný v roce 1956
zdroj: archiv pamětníka

Ing. Vladimír Hajný se narodil v roce 1939 v Českých Dorohostajích na Volyni. V roce 1947 s maminkou a sestrou reemigroval do Československa. Otci jako válečnému veteránu bylo přiděleno hospodářství v Šumperku. Vladimír vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Byl silně ovlivněn levicovými názory otce a v roce 1964 vstoupil do KSČ. V roce 1968 ale vystřízlivěl a po invazi vojsk Varšavské smlouvy ze strany odešel. Od roku 1973 začal vydávat samizdatový časopis Res Publica. Kvůli kontaktům s přítelem Čestmírem Vaškem, který emigroval do NSR, byl několikrát vyslýchán na StB. V roce 1984 podepsal Chartu 77 a po nástupu perestrojky v SSSR se aktivně zapojil do aktivit disentu. Zúčastnil se několika protirežimních demonstrací. V srpnu 1988 ho na Národní třídě brutálně zbil major StB JUDr. Zdeněk Šípek. V roce 1994 byl Vladimír Hajný hlavním svědkem v soudním procesu se Zdeňkem Šípkem, který byl za zneužití pravomoci veřejného činitele odsouzen na 14 měsíců. V současnosti je pamětník v důchodu a žije v Šumperku.