Vojtěch Gregor

* 1918

  • „Tak tam jsme vlastně se připravovali na pravý odboj, já jsem se dostal k partyzánské jednotce, tenkrát ani jméno neměla, velitelem byl Voljánský, parašutista z Ruska, no a účastnil jsem se bojů aktivních, v rámci určité oblasti mezi Liptovem a Pohroním. Tam jsem většinou byl a raněn jsem byl a byl jsem posledním letadlem, které transportovalo ještě i zbraně a tak, byl jsem odvezen do Sovětského svazu. No já jsem byl v bezvědomí, ani nevím.“ - Tazatel: „A jak vás zranili?“ - „Výbuch miny a kamení a všecko napadalo na páteř a hlavu a dostal jsem se do Lvova, ovšem ve Lvově jsem byl asi velice krátce, protože hlavní směr útoku byla Varšava v této době z ruské fronty a tam evakuovaly všechny nemocnice, aby asi při tom masivním útoku, kde budou mrtví a raněný, bylo dost prázdno, a já jsem se potom transportem dostal až na Kavkaz.“ - Tazatel: „A kam na Kavkaz?“ - „Do Soči.“

  • „Tak mě šacovali, nalezli u mě letáky, no tak jsem šel do vězení, malého, tak jsem byl souzen. Ironií osudu ještě neměli nové zákony, ale podle zákonů Československé republiky jsem dostal malou výměru. Z Mikuláše mě přeložili na krajský soud, tam jsem seděl nějakou dobu, propustili mě, já jsem šel domů, to bylo pětadvacet kilometrů. Přijdu domů a tam už žandáři: ,Zatýkáme vás jménem zákona.‘ Já říkám: ,Já jsem byl osvobozen, vlastně můj trest skončil, tak co já mám, já jsem od tý doby, co jsem z Ružomberku přešel domů, to trvalo pár hodin, než se ty formality… a vlak než jel, tak není tady důvod.‘ - ,Z rozkazu ministra vnitra!‘ A byl jsem internován v koncentračním táboře, to byla jedna z budov velké věznice v Ilavě.“

  • „Ministr vnitra Tuka žádal ty naše deportace. Nás měli deportovat prvním transportem. A Čatloš (ministr národní obrany) říkal: ,Já ty Židy potřebuju, oni půjdou posledním transportem.‘ V té době naše pracovní služba se prodloužila, my jsme sloužili ne dvacet čtyři měsíců, ale asi dvacet sedm nebo dvacet osm. A potom si dokonce vybrali některé lidi, kteří byli zvlášť, protože mezi náma byly už všelijaký profese. Já například jsem rukoval taky opožděně, jako vysokoškolák jsem měl odklad, teoreticky jsem měl rukovat dva roky předtím. A když skončila pracovní služba, nás odevzdali většinu do táborů. Táborů židovských, pracovních, které byly v době deportace sběrnými tábory, ze kterých se deportovalo do Polska do Osvětimi a tak dále.“

  • Tazatel: „A jak dlouho jste byl v tom koncentračním táboře?“ - „Ne dlouho, to je asi ironie osudu, já jsem tam byl asi ani ne tři měsíce. No prostě, situace byla taková, že já dostal svolávací lístek domů, prezenční služby, a doma říkali: ,On není doma, on je v Ilavě (ve vězení), pošlete to tam.‘ V té době krátce předtím byla zajímavá situace, já jsem prostě byl zavřený, a devadesát devět procent lidí bylo amnestováno u příležitosti volby prezidenta Tisa. Já byl v karceru, protože jsem měl moták. Tak jsem měl tvrdé lůžko, půst, hladovku.“

  • „Prostě Židi nesmějí býti členy armády, nesmějí čest armády hájit. Tak ty, kteří byli v záloze nebo aktivní důstojníci, rotmistři a vojíni, byli prostě degradovaný a byli vedeni v evidenci pracovních jednotek. Ty pracovní jednotky, jako jsme byli my, tak nás bylo... já vám to přesně ani neřeknu. Potom ještě ten samý rok rukovali kamarádi do Svatého Júra, já shodou okolností jsem se se svou rotou nedostal tam jako oni, my jsme byli nasazeni ku Karpatám, že jsme měli vlastně pohřbívat a vykopávat, tam byla válka, za první světový války se tam odehrávala. A zas ironie osudu - my jsme byli povolaní zpátky a dozor nad námi měla nějaká taliánská firma, kopali jsme tam a dělali přemostění u Humenného, no zařazení jsme byli různě, v Svatom Júre, při Bratislavě. Tam byly močály, odvodňování, vysušování, v kamenolomu a různou velice těžkou práci jsme dělali, vycházky neexistovaly. Samozřejmě nemohli nás ohradit a podařilo se mnohým i dezertovat, hlavně v době deportací do táborů smrti, o kterých jsme neměli ani představu, co to je, protože řada kamarádů dostala zas takový upozornění, svolávací lístek, a oni se dobrovolně hlásili: Já jsem silný a můžu dělat kdekoliv, tak si vydělám ještě na sebe. No že šli do plynu, to je už jiná záležitost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bratislava, 20.05.2003

    (audio)
    délka: 01:10:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válečná zkušenost je bohužel nesdělitelná

gregor_vojtech1.jpg (historic)
Vojtěch Gregor
zdroj: archiv pamětníka

Vojtěch Gregor se narodil v roce 1918. Vyrůstal a do školy chodil v Liptovském Mikuláši na Slovensku. Je židovského původu, v mládí sympatizoval s Volnou myšlenkou. Studoval chemii v Praze, po okupaci se vrátil na Slovensko a aktivně se zapojil do odboje. V roce 1940 byl zatčen, po propuštění nastoupil vojenskou službu beze zbraně u zvláštního pracovního praporu (například práce v kamenolomu). Prapor jako celek byl určen k likvidaci v táborech smrti. I během těžké vojenské služby se zapojil do odbojové činnosti - udržoval kontakty mezi politickými vězni a jejich rodinami. V činnosti pokračoval i po ukončení vojenské služby v roce 1943 a převelení do jiného tábora. Před vypuknutím Slovenského národního povstání z tábora uprchl a připojil se k partyzánům. Aktivně se účastnil bojových operací v oblasti mezi Liptovem a Pohroním, byl zraněn a letecky transportován do Lvova a do Soči. Po válce dokončil studium chemie na vysoké škole, pracoval ve vědeckém týmu profesora Wichterleho a v ÚJV Řež.