Pavel Friedmann

“A tak aj ich brat, ktorý sa vydal na cestu v roku 1940. A bohužiaľ, tá jeho cesta trvala štyri roky. On sa dostal do Palestíny v roku 1944…o jeho prípade vyšla kniha na Slovensku, dokonca dve knihy. Tá druhá asi pred desiatimi rokmi, napísal ju Rihák. A tá prvá, ktorá vyšla v slovenčine na túto tému, napísal profesor Nižňanský. Takže mama a jej sestra, ocitli sa späť v Trebišove. Sandra: Tu môžeš možno povedať v krátkosti, ako sa volali tie knihy a príbeh brata, ktorý išiel štyri roky. Pavol: Áno. Mám tu aj foto… knihy. Tá druhá kniha v slovenčine, ktorú napísal Rihák sa volala jednoducho, “Pentcho”, to bol názov tej lode, ktorá odišla z Bratislavy, z bratislavského prístavu. Pôvodný plán bol, že pôjdu po Dunaji až do Čierneho mora a tam prestúpia na väčšiu loď, ktorá je vhodná na cestu cez Stredozemné more, sem do Palestíny. Lenže oni sa zdržali štyri mesiace na Dunaji…tá loď, ktorá ich čakala, odišla. Tým pádom boli nútení pokračovať s tou loďou, s ktorou sa vydali z bratislavského prístavu. Samozrejme, že tá loď mala po ceste veľké problémy, a koniec koncov došlo k tomu, že museli pristáť na jednom ostrove, bez jedla a bez pitia desať dní. Ten ostrov dodnes nie je zaľudnený vôbec. Našťastie, nejaký pilot talianskej posádky ich zbadal a tým pádom boli zachránení. Dostali sa potom do Talianska…Fera Monti, tak sa volal, tak sa volala tá vojenská základňa, Fera Monti a po štyroch rokoch sa dostali do Palestíny. Takže túra toho brata mojej mamy, ktorý sa volal Herman Wald, sa začala v roku 1940 a do Palestíny sa dostal len, v roku 1944. “

“Čo sa týka tej školy, ešte by som dodal taký zaujímavý fakt, že ako vlastne osud človeka sa vedie. Židovské deti tam už neboli, pretože boli deportované s ich rodičmi v roku 1942. Pán Boh chcel a začali tam bývať nemeckí vojaci a nad ich hlavou bolo tých 15 duše…na povale. Takže my si len môžeme predstaviť ako tam tí ľudia dýchali a existovali, keď nemeckí vojaci sa každý večer vrátili do tej židovskej školy a nocovali, a potom každé ráno odchádzali. Bol medzi nimi jeden veliteľ, ktorému bolo veľmi podozrivé, že čo je asi na tej povale. A on požiadal pána Heribana, ktorý sa tam krútil ako bývalá školník…predsa trebalo sa zaoberať s kúrením, s vodovodom…čo ja viem čo všetko, všetko vlastne čo patrí k prevádzke školy, bývalej školy. Takže on tam bol prítomný. A ten nemecký veliteľ keď ho požiadal o rebrík, tak pán Heriban sa tváril, že momentálne taký vysoký rebrík nemá, ale že skúsi zabezpečiť na najbližšie. K tomu došlo asi trikrát, že ten veliteľ žiadal rebrík aby vyšiel na tú povalu, aby sa presvedčil, čo tam vlastne je. Zrejme tí ľudia neboli vždy úplne ticho, to si len tak ja predstavujem. Ale po tretíkrát, keď ten veliteľ žiadal ten rebrík a pán Heriban znova a znova povedal: “Zatiaľ som nenašiel taký dlhý rebrík,” tak ten Nemec povedal, že :”Počuj sem, večer keď sa vrátime a ten rebrík tu nebude, tak pôjdeme spolu na tú povalu a ty tam zostaneš,” a takto urobil s rukou, akože cez krk. Tak neviem či myslel, že ho tam obesia, alebo že…tak našťastie ten veliteľ nemeckého pôvodu sa nevrátil, zomrel…bol odstrelený. Ale tí Nemci sa tam aj naďalej zdržiavali niekoľko mesiacov, a nejak tí pätnásti…duší…nejak to prežili.”

“Ešte predtým, v máji 1944, Nemci už hľadali nejaký spôsob, aby Slovenský štát…aby bol, slabší, než čo sa týka v skutočnosti, a rozhodli sa spolu s Ministerstvom vnútra Slovenského štátu, že židov budú odsúvať. Číže židia z východného Slovenska boli násilne odsunutí, na západ. A židia zo západného Slovenska, na východ. Samozrejme, že keď je človek mimo svojho domu, nemôže byť tak efektívny ani aktívny, ako keby bol doma a pôsobil by v najlepších podmienkach. Tým sa vlastne stalo, že otec, ako naďalej chránený pracuje vo vranovskej lekárni…jeho sestra Bela a ich mama Róza, sú odsunutí na západ. Ich nový prístav je blízko mestečka Hlohovec. Je tam…sú tam nejaké polia, južne od mestečka, asi jedenásť kilometrov, kde sušili tabakové listy. Tam sa dostala moja babka Róza s mojou tetou Belou. Medzitým, Slovenské národné povstanie už sa pripravuje a už sa o tom vie, že niečo…že k niečomu dôjde. A tým pádom, teta Bela, otcova sestra, sa rozhodla, že aspoň niečo urobí so sebou, ak nie…s jej matkou. Našla si nejakú známosť u bývalého školníka židovskej školy v Hlohovci…škola, ktorá už nebola v prevádzke, pretože židov v roku 1942 odtransportovali a škola bola prázdna. Bol to pán Jozef Heriban, ktorý pôsobil ako školník v tejto židovskej škole dlhé roky. Potom neskôr vysvitlo, podľa toho čo nám teta Bela rozprávala, že bola to vlastne jeho iniciatíva zachrániť ľudí, ktorí boli ochotní ísť s ním do tej školy. Vysvitlo, že on s jeho iniciatívou, bol ochotný pripraviť na povale tej bývalej židovskej školy, nejaký úkryt, nejaké útočisko pre ľudí, ktorí sú ochotní sa zachrániť. Bela sa…teta Bela sa rozhodla, že ona pôjde s tým pánom Heribanom, Jozef Heriban…ale mamka Róza nechcela ísť nikam, takže ona vlastne zostala tam. A je pravdepodobné, že bola deportovaná práve z tohto mesta. Pretože, to vieme jasne, že kedy teta Bela odišla do tej židovskej školy, a kedy potom zobrali ľudí, čo pracovali na tom poli s tým tabakovým listom.”

“Rok potom, sa vrátil na Slovensko. Dva roky odpracoval v Košiciach a potom ďalších jedenásť rokov vo Vranove, Vranov nad Topľou, až kým vlastne bol deportovaný. Sandra: Kedy sa narodil? Pavol: 1904. Sandra: 1904. Pavol: A bol deportovaný v októbri, 19. októbra 1944. Čo znamená vo veku 40 rokov, ešte stále slobodný…bol deportovaný. Tak by som povedal, je mi ľúto do dnešného dňa, pretože otec dostal výnimku od vtedajšieho Ministerstva vnútra Slovenského štátu, pretože lekári a lekárnici, zdravotné sestry a ešte nejaká kategória…dostávali výnimku počas Druhej svetovej vojny, že neboli deportovaní. Ale postupom času, keď na Slovensku sa už pripravovalo Slovenské národné povstanie, Nemci to už nejako vychytili a doslova obsadili východné Slovensko, ktoré dovtedy bolo relatívne kľudné. A otca pozvali do Prešova…otec si tak naivným spôsobom myslel, že vlastne mu obnovujú tú jeho výnimku, ktorú dostal až dvakrát, a tým pádom môže pokračovať v tej jeho profesionálnej práci. Takže požiadali ho, aby sa dostavil do Prešova na určité miesto. Požiadali ho aby so sebou priniesol všetky dokumenty…a otec to pravdaže urobil. A tým pádom vysvitlo… keď sa dostavil do tej určitej kancelárie, tak oni si vyžiadali tie jeho papiere a oni ich jednoducho spálili. A povedali, že :”Pán Friedmann, sem. Čo znamená, že pri tejto príležitosti, otec šiel vlastne doľava, a nie doprava, a tam už bol transport, ktorý sa pripravoval na cestu, a po niekoľkých hodinách ten transport odišiel priamo do Nemecka. Otec sa dostal do koncentračného tábora, odtiaľ z Prešova, priamo do koncentračného tábora Ravensbrück, na území Nemecka. To bolo asi deň a pol potom, čo ho predvolali do Prešova, číže 19. októbra bol predvolaný do Prešova a asi deň a pól potom, už sa ocítil v koncentračnom tábore Ravensbrück, na území Nemecka. A tým sa začala vlastne otcova éra…by som povedal, počas tej Druhej svetovej vojny. “

„Potom, když už jsme byli v Izraeli určitou dobu, jsem se ptal tety Belly, jestli nechce, abychom něco udělali pro pana Heribana. Tehdy jsem věděl, že existuje i Katarína Ferancová, což jsem předtím nevěděl. Vysvětlil jsem tetě Belle, že v Izraeli existuje takzvaný Righteous among the Nations, Spravedlivý mezi národy, a že je snad teď vhodná příležitost, abychom něco pro pana Heribana udělali. Teta Bella se tím nějak zaobírala, ale k žádné aktivitě nedošlo, dokud se moje maminka nerozhodla, že napíše jménem tety Belly, co vlastně teta Bella prožila a jak se zachránila. Maminka to napsala, já jsem to vytiskl a zaslali jsme to do Jad Vašem. Potom přišel nějaký pán z Jad Vašem, který mluvil s maminkou, tehdy už teta Bella nežila, takže svědectví, které matka předložila, spočívalo na faktech, které matka věděla od tety Belly a částečně i od otce. V Jad Vašem si to zřejmě ověřili, protože byli ještě tři lidé, kteří tehdy ještě žili v Izraeli, kteří se spolu s tetou Bellou zachránili na té půdě. Jad Vašem našel svým způsobem nějaké další dokumenty a další svědectví.“

„Otcův sen, abych se stal lékárníkem a že budeme mít soukromou lékárnu, se nesplnil. Dva roky po našem příjezdu jsem narukoval na povinnou vojenskou službu, tím pádem jsem se nemohl dostat k maturitě. Takže náš odchod z Československa, když mi bylo skoro sedmnáct, byl ve špatnou dobu. Na to se ani nepamatuji, protože tam jsem byl v jedenácté třídě, rok před maturitou, a přišel jsem sem, potřeboval jsem jeden rok, abych zvládnul nový jazyk. Mezitím už mi bylo osmnáct. Když mi bylo osmnáct a půl, tak jsem dostal pozvánku, abych se připravil na povinnou vojenskou službu. Takže jsem narukoval a odsloužil jsem povinnou tříletou vojenskou službu.“

„Otec i matka to vnímali celé roky po skončení druhé světové války, i když pro ně začal nový život, protože se vzali 1. července 1947 a začala nová éra v Československu a lidé se cítili volnější a svobodnější. Otec pracoval jako lékárník, takže v určitém slova smyslu se život stal normálním a přiměřeně příjemným. Ale to, co jsem zmiňoval před chvílí, že i z matčiny i z otcovy strany byly oběti, lidé, kteří se nevrátili z koncentračního tábora, to nebylo možné ignorovat. Představuji si, jaký měli pocit, když si každoročně připomínali ten určitý den, protože věděli, kdy byli rodinní příslušníci deportovaní, takže v určitý den na ně každoročně vzpomínali, v kostele i doma, že bratr, sestra, maminka, otec skončili tak špatně na území Polska, v plynových komorách. Myslím, že toto byl nějaký základ, v pozadí to stále trvalo, že Československo nemůže být bezpečnou budoucností pro lidi židovského původu, kteří ztratili své sourozence jen proto, že byli židovského původu. To je jedna příčina, na základě níž se rozhodli vycestovat, druhá z matčiny strany, protože matka tu v Izraeli měla dva bratry a dvě sestry.“

„Byli jsme šťastní. To se ale vztahuje na moji generaci, na mou sestru a na mě, nic jsme tehdy, jako děti v Malčicích, nevěděli, co se stalo během války a před válkou. Neměli jsme ponětí, protože rodiče o tom nemluvili otevřeně, a když jsem něco zachytil, tak to jen tehdy, když si otec a matka mezi sebou připomínali nějaké události z období války nebo ještě před ní. Postupně jsem si nějak představoval, jaká byla historie mých rodičů a prarodičů, ale nikdy mi to nebylo řečeno. Až v Izraeli, když už jsme tu žili v prvních letech. Předtím, než jsme vyjeli do Izraele, jsem znal rodinnou historii jen velmi, velmi stručně, protože rodiče o ní nemluvili otevřeně s námi dětmi, a když jsem něco zachytil, tak to bylo jen tehdy, když o ní mluvili matka a otec a samozřejmě i teta Bella, která u nás často byla v Malčicích, i když měla byt ve Vranově nad Topľou, tam bydlela, ale nebyla vdaná a neměla rodinu, takže vlastně kolovala.“