Jaroslav Formánek

* 1960

  • „Jaruzelski převzal moc ze soboty na neděli. Během noci převzal moc. Dohoda byla, že to Poláci zvládnou sami, že tam Rusové nepojedou. Ale to se málo ví, že Československá lidová armáda měla plán, který se jmenoval Krkonoše, akce Krkonoše. Spočívalo to v tom, že my jsme byli asi týden nebo deset dnů v pohotovosti. Některé útvary byly vyčleněné k tomu, že pojedou do toho Polska zasáhnout, když to Poláci nezvládnou. Takže vyčlenili chebský útvar, kde jsem byl, a přesunuli jsme se k polským hranicím, na sever od Chebu. Tam jsme čekali, co se stane. Teď to slyšíš, poslouchali jsme Svobodnou Evropu. Měli jsme sbalené plné polní a natočené motory, oni říkali pořád: ‚Natočit motory.‘ Takže tam duněly tanky a ótéčka. To tam stálo, bylo to obskurní. Pamatuju si, jak jsem vylezl na kopec a viděl to množství techniky. Říkal jsem si, teď to tam všechno pojede, a teď co? Ti Poláci možná nebudou jako Češi a nebudou házet jen dlažební kostky… morální dilema, přece nebudu střílet do Poláků! A zase když budou střílet oni do mě, tak co mi zbývá?“

  • „Ona brečela, když mě probudila. Vidím to před očima, jak jí tekly slzy. A říkala mi: ‚Jary, Jary, vstávej! Musíme do konzumu.‘ Já jsem netušil, co se děje, myslel jsem si, že jsem pořád ještě trestán za ten včerejší fotbalový zápas. A ona řekla: ‚Pojď, musíme do konzumu, bude válka.‘ Já jsem na ni koukal, co se děje. Ona vyšoupla roletu a já uviděl tu scénu. Protože jsme bydleli v přízemí, ona s dědou bydleli v prvním patře. Ty okna vedly na křižovatku, kde se deset metrů ode mě točily ty obrovský pancéřový obludy. Vzduch plný nafty a do toho davy lidí. Celé město stálo na chodnících, lidi na to různě reagovali. A já jsem na to zíral a ona byla přesvědčená. Ona už zažila válku, byla ročník 1907, takže už si pamatovala něco z první světové války. Ovšem Veselí nebylo za první války okupované, pamatovala si na nějakou bídu a životní mizerii. Druhou světovou válku zažila už jako dospělá žena, matka tří dětí. Tehdy si myslím, že byla na sto procent přesvědčená, že bude válka.“

  • „A nakonec ten vlak vyrazil. Na to taky nikdy nezapomenu. Přijela taková podivná lokomotiva, kterou jsem v životě neviděl, kterou Československé dráhy neměly. Ona byla opancéřovaná, vypadala jako velký tank nebo takové ty obrněné vozy, jaké měli bolševici, když dobývali Sibiř, když tam vysílali své komisaře, tak taková podobná lokomotiva přijela. Připojila se ke dvěma francouzským vagonům a teď jsme vyrazili hlemýždím tempem, objížděli jsme Cheb ze strany už ke státní hranici. A pak tam byl takový úval, kde ze všech stran stály strážní věže, kde byli vojáci, dalekohledy, samopaly. To bylo i seshora, ten vlak vlastně projížděl tunelem z ostnatých drátů, aby tam někdo nenaskočil, nebyl schovaný, protože tam už byly lesy. Ze všech stran to bylo omotané ostnatými dráty. A já jsem opouštěl svoji rodnou zem tím, že jsem vyjížděl z tunelu ostnatého drátu. Přijeli jsme na nějaké stanoviště, které bylo asi vymezeno a domluveno se západními Němci, tehdejšími. Tam odpojili lokomotivu. Jo a ještě takhle – na každém stupátku stál voják se samopalem. Hlídali ty vagony, aby, kdyby se někdo dostal přes ty ostnaté dráty, aby nemohl naskočit. Vyjeli jsme do zóny nikoho. Tam odpojili lokomotivu, vojáci naskákali na tu lokomotivu a odjeli zpátky. Z druhé strany přijela západoněmecká lokomotiva a byli jsme v Shirndingu, což byla první zastávka v západním Německu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.11.2014

    (audio)
    délka: 02:09:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 22.07.2019

    (audio)
    délka: 01:20:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem sám ovlivňovat svůj život

Jaroslav Formánek
Jaroslav Formánek
zdroj: Eye Direct

Jaroslav Formánek se narodil 27. dubna 1960 ve Veselí nad Moravou. Otec pracoval jako vedoucí závodní jídelny a matka jako účetní. Rodina bydlela s prarodiči ve Veselí v domku nedaleko břehu řeky Moravy. Na tomto místě probudily pamětníka ráno 21. srpna 1968 okupační tanky s vojáky. V roce 1979 odmaturoval na čtyřletém gymnáziu ve Strážnici, kde se spolužáky realizoval několik divadelních her podle svého scénáře a ve studentských novinách vycházely jeho literární prvotiny. Nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, ale záhy studia zanechal. Pracoval v železárnách ve Veselí a brzy se přestěhoval do Prahy, kde našel zaměstnání řidiče ve filmových laboratořích Barrandov. Restaurace U Šolců na rohu Fügnerova náměstí byla jedním z míst, kde se stýkal se členy undergroundu, mezi jinými i členy kapely Plastic People of the Universe. Vojenská služba v Chebu byla poslední kapkou k rozhodnutí emigrovat. V roce 1982 pracoval v přidružené výrobě JZD Chýně a poté založil spolu s Rudolfem Kučerou a dalšími přidruženou výrobu JZD Kamenné Žehrovice, pracovali na opravách bytového fondu Malé Strany. Přes Rudolfa Kučeru, vydavatele samizdatového časopisu Střední Evropa, měl Jaroslav Formánek přístup k samizdatové literatuře a periodikům. Navštěvoval bytové semináře, hodně četl a „pokoušel se o psaní, které ho lákalo víc a víc“. První oficiálně vydaná povídka mu vyšla v roce 1988 v příloze Víkend Mladé fronty. Pravidelně mu byly zamítány žádosti o devizový příslib, tato povinnost pro získání dalších povolení k vycestování byla zrušena koncem roku 1988. Jaroslav Formánek emigroval 15. dubna 1989 do Francie, kde získal počátkem července azyl. V Paříži se pohyboval v okruhu českých emigrantů z okolí Pavla Tigrida. Těžké počátky nového života mu pomohl překonat Jiří Kolář. V roce 1992 získal francouzské občanství. Od roku 2007 žije v České republice. Je autorem několika knih, působí jako novinář, rozhlasový publicista a překladatel.