Květa Nives Folprechtová

* 1930

  • „Toho dne zazvonil u vchodu zvonek a do haly vstoupilo několik mužů. Oznámili naší sestře novicmistrové Bernardettě Šomošové důvod svého příchodu. Všechny jsme se shromáždily v hale, kde nám bylo sděleno, že ještě týž den musíme být převezeny do soustřeďovacího kláštera v Modré u Pezinku. Bez vědomí sestry provinciální nechtěla sestra novicmistrová jednat. Proto když se telefonicky nedovolala, naskytla se příležitost, že muži vyšli ven, a my jsme zavřely bránu. Vešly jsme do kaple a modlitbou - ‚Bože, v tebe věřím, tobě se klaním, v tebe doufám, tebe nade všechno miluji a prosím tě za ty, kteří v tebe nevěří, tobě se neklanějí, v tebe nedoufají a tebe nemilují.‘ - jsme se obracely na našeho Pána.“

  • „Na druhý den jsme se ocitli v továrním objektu Holba-Lenas v Hanušovicích u Šumperka. Po ubytování v internátní budově jsme nastoupili do továrny, kde se předly lněné nitě. Z tzv. mokrého sálu si některé sestry odnesly poruchy na zdraví - ztrátu sluchu z velkého hluku strojů, poškození ruky o článek prstu a jiné choroby z pohybování se v mokru. Naší silou a radostí byl náš Pán, který s námi byl ve svatostánku v kapli, kterou nám vedení továrny dovolilo zřídit si v poschodí, přímo nad mokrým sálem.“

  • „Velká změna však pro nás nastala v roce 1966, kdy si nás na ministerstvu kultury vyžádal primář dětské psychiatrické léčebny v Ročově z Loun doktor Zdeněk Kopecký. Dostal povolení pod podmínkou, že sestry nebudou dětem mluvit o Bohu. Samozřejmě, že jsme to nevydržely, proto jsme byly i napomínány. Panu primáři záleželo i na tom, abychom mohly ve spolupráci s ostatními zaměstnanci léčebny tvořit ustálený kolektiv, který si navzájem rozuměl a cele se věnoval dětem.“

  • „Také jsem v té době měla na starosti poutní kostel Panny Marie, Královny nanebevzaté. Mše svaté se tam konaly v neděli a zvláště slavná byla pouť 15. srpna. Věřící nedbali na to, že jsou sledováni, a odvážně přišli uctít Matku Boží v den jejího svátku. Ráda jsem též prováděla návštěvníky kostelem a vysvětlovala jeho bohatou výzdobu z doby baroka.“

  • „Nemůžeme si odpustit tento humorně znějící zážitek jedné sestry z jiného řeholního společenství z ústavu sociální péče: Ústav navštívila inspekce. Paní inspektorka se ptala chlapců: ‚A chodíte také se sestrami do kostela?‘ Odpověď: ‚Ano, my chodíme, ale jenom idioti nechodí.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jiřetín pod Jedlovou, komunitní dům voršilek, 28.09.2013

    (audio)
    dĺžka: 17:40
    Zaznamenané v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky sú k dispozícii iba pre prihlásených užívateľov.

AI asistent Memory of Nations
Prebáda tisíce príbehov pamätníkov

Objavte nový spôsob, ako používať Archív Memory of Nations. Pýtajte sa na témy, udalosti, miesta alebo skúsenosti, ktoré vás zaujímajú. AI asistent prehľadáva prepisy rozhovorov s viac ako 30 000 hodín nahrávok rozhovorov a vyhľadáva relevantné spomienky naprieč archívom. Nemusíte poznať meno pamätníka ani vedieť, kde hľadať. Stačí položiť otázku vlastnými slovami.

Položte otázku
beta

Jsem vděčna Pánu Bohu, že nás stále provázel a provází svou pomocí a dává nám sílu

Folprechtova dobova orez.jpg (historic)
Květa Nives Folprechtová
zdroj: archivní foto - archiv pamětnice, současné - v květnu 2013 pořídila Lenka Vilímová

S. Nives (Květa) Folprechtová se narodila 18. dubna 1930 v obci Roztěž u Kutné Hory. Pochází z úplné rodiny. Měla ještě starší sestru, rodiče tedy počítali s tím, že právě ona jakožto mladší dcera s nimi zůstane a bude jim pomáhat s hospodářstvím. Rozhodnutí stát se řádovou sestrou voršilkou vznikalo postupně. V rodině měli kněze, babička také kdysi chtěla žít v klášteře a základní školu, kterou Květa navštěvovala, vedly voršilky. V osmnácti letech, po absolvování dvouleté rodinné školy, odešla Květa do voršilského penzionátu v Kutné Hoře. Tam bylo víc času na přemýšlení o budoucnosti. Květa si byla více a více jista, že řeholní život je právě to, co chce. Společenská situace se postupně zhoršovala, a tak se představená v Kutné Hoře rozhodla, že do noviciátu v Batizovcích na Slovensku odjedou dívky dřív. Byly ještě postulantky, ale bála se, že později by už neodjely vůbec. Zhruba od poloviny roku 1949 tedy Květa pobývala v Batizovcích. Zlom v poklidném přípravném životě nastal v srpnu 1950, kdy příslušníci Státní bezpečnosti donutili sestry k hromadnému vystěhování do obce Modra, kde pracovaly na polích, vinohradech a podobně. V roce 1951 převezli Květu s ostatními sestrami na severní Moravu, kde pracovaly ve výrobě lněných nití. Na Moravě s nimi byly i sestry vincentky. Po zhruba čtyřech letech komunitu znovu stěhovali - tentokrát do Hejnic u Frýdlantu, kde je ubytovali v opuštěném františkánském klášteře. Voršilky opět pracovaly pro textilní průmysl (pro podnik Textilana), ale práci vykonávaly přímo v klášteře. Po šesti letech začaly pracovat přímo v továrnách, každý den je vozili z Hejnic do továrny ve Vratislavicích nad Nisou. Po několika letech (asi v roce 1966) došlo k dalšímu stěhování. Práci v textilních továrnách nahradila sociálně-zdravotní oblast, nicméně stále se voršilky nemohly věnovat svému poslání - pedagogice. Květě Folprechtové začalo takřka dvacetileté působení v dětské psychiatrické léčebně v Ročově u Loun, kde si rovněž doplnila zdravotní vzdělání. Dálkově absolvovala čtyřletou zdravotní školu s maturitou. Do Ročova se přesunula zhruba polovina sester z Hejnic, ostatní řeholnice odešly do ústavu sociální péče v Horní Poustevně v severních Čechách. Léčebna v Ročově byla zřízena v opuštěném augustiniánském klášteře, kde sestry nejdříve i bydlely. Po několika letech byly na kraji obce vystavěny panelové domy, kde bydlely jak řeholní sestry, tak civilní zaměstnanci. V roce 1983 se začal v Jiřetíně pod Jedlovou budovat komunitní dům sester voršilek. Po jeho dostavění v roce 1986 se tam nastěhovaly sestry, které dosud působily v Ročově, v Poustevně nebo v soustřeďovacím klášteře pro starší sestry v Bílé Vodě. V letech 1994-2008 pobývala sestra Nives v Olomouci. V prosinci 2008 se vrátila do Jiřetína pod Jedlovou, kde žije dodnes, společně s dalšími jedenácti řádovými sestrami.