Anne Dastakian

* 1959

  • „No a když jsem přiletěla devatenáctého, jsem dostala esemesku od ministerstva zahraničních věcí, že nemáme zůstávat. Ne na Ukrajině, ale v té oblasti. Tak jsem to konzultovala s tím týdeníkem a oni řekli: ,No tak normální lidi tam nemají zůstat, ale ty jsi novinářka, tak to je dobrý.‘ Tak jsem tam zůstala. No a v té době Putin přiznal ty dvě separatistické republiky a říkal, že mají nárok na celou tu oblast Doněcka. Takže tam všichni lidi očekávali, že Putin napadne Donbas, ale nikdo neočekával, že to bude takhle. I když Američani pořád říkali, že Rusko napadne celkově tu zem, tak tomu nikdo nemohl věřit. Takže, neletělo každý den letadlo z Charkova do Kyjeva a potom zpátky do Francie, takže na třiadvacátého jsem si vzala jízdenku na vlak. Ale potom jsem měla nějaký setkání, tak jsem si řekla, že zůstanu do čtyřiadvacátého. A měla jsem letět v šest ráno nebo co. Takže šla jsem spát a v jednu nebo v půl jedné mě v hotelu vzbudili a řekli, že letiště je zavřený. Tak jsem se rozhodla, že musím odtamtud odjet, a objednala jsem si taxík a odjela jsem v půl třetí. A válka začala, když jsem byla na cestě do Kyjeva v taxíku. No a najednou ten taxikář měl tři telefony a začali zvonit všichni jeho známí. A on byl docela nepříjemný, se mnou se vůbec nebavil. Tak když se to uklidnilo, tak jsem se zeptala, co se děje, a on říkal: ,Bombjat Charkiv.‘ Tak jsem koukala na telefon a viděla jsem, že bombardují nejenom Charkov, ale že je válka. No a právě, když se mám vrátit k Československu, tak jsem si řekla: ,Tak takový pocit měli určitě Češi a Slováci v šedesátým osmým.‘ A to je velmi nepříjemný pocit.“

  • „Jela jsem tam poprvé na reportáž v roce čtrnáct. Na Majdanu umřelo sto lidí a já jsem tam jela druhý den. Letěla jsem prázdným letadlem, tam byli jenom fotografové. Všichni měli ty vesty, já jsem tam byla takhle. A já jsem si brala hotel trochu dál od Majdanu, pro jistotu. A jinak, měla jsem tam kontakt, Francouze ukrajinského původu, a on mě tam vedl po Majdanu. Já si pamatuju, že tam byli ti mrtví. Tam bylo hodně lidí a já, jak jsem malá, tak mně to bylo nepříjemný, tak jsem začala chodit po těch místech, kde se všechno odehrávalo. A byl tam dav těch lidí před parlamentem a oni řvali na ty poslance ze strany Janukovyče. A já, když jsem ukázala ten průkaz novinářky, tak mě tam pustili, a tak jsem se dostala do parlamentu, když právě se zbavili toho Janukovyče.“

  • „Když byla sametová revoluce, tak jsem přijela, protože jsem narozená v listopadu, třináctého, tak jsem přijela sem slavit ty narozeniny, v roce 89. A byla jsem se synem, no a prostě fotila jsem tam známé, Hradílkovy. Jsme se prostě sešli a byla jsem na Jungmaňáku u známých a začala ta demonstrace. Měla jsem foťák a začala jsem to fotit, jako ze strany policajtů. Takže přišel nějaký tajný policajt a přivedl mě k policajtům a chtěl film. A já jsem jim film dát nechtěla, protože jsem fotila ty svoje známé a mně to bylo drahý. A můj syn měl dva roky, byl se mnou. A oni prostě byli nepříjemní. ,Film, film…‘ mně říkali. A já jsem na ně mluvila rusky, protože já jsem si říkala: ,Když začnu mluvit česky, bude konec, oni si budou myslet, že jsem špion nebo co.‘ Tak jsem začala mluvit rusky, že co? Že v Rusku byla perestrojka, že tam se smí fotit, a tady ne… Co to je toto? A můj syn začal do něj kopat. Potom jsem pochopila, že mi rozbijou film, tak jsem jim ten film dala, takže nevím, kde je ten film. Potom nás pustili, díky tomu, že jsem měla toho syna, myslím.“

  • „Jednou se mi stalo… Takže Michal Tomek byl restaurátorem, ale také malířem. A jednou měl výstavu na Smíchově v galerii Dientzenhofera a pozval si mě a francouzského kulturního radu, L´pret se jmenoval. No a já jsem tam byla na výstavě a přišel ten francouzský kulturní rada a s ním přišli estébáci. No ale já jsem si jich nevšimla a my jsme se bavili francouzsky a česky, takže ti estébáci si mě všimli, asi byli zvědaví, kdo jsem, když mluvím francouzsky a česky. Takže než jsem odjela z té galerie, tak mně myslím Michal řekl, že: ,Pozor, jsou tam estébáci!‘ A že oni se tvářili, že jsou turisti. Já si pamatuju, že měli foťák. Tak jsem nastoupila do dvaadvacítky, na Smíchově myslím, a za mnou jeli ti estébáci autem. A pokaždé někdo vystoupil z toho auta a nastoupil do tramvaje a sedl si naproti mně a takhle na mě koukal. Takže oni mě chtěli vystrašit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.01.2025

    (audio)
    délka: 02:29:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To se mohlo klidně stát i nám, že bychom měli komunismus a diktaturu ve Francii

Anne Dastakian (r. 2025)
Anne Dastakian (r. 2025)
zdroj: Post Bellum

Anne Dastakian je francouzská novinářka arménského původu. Narodila se 13. listopadu 1959 v Paříži do rodiny Karena a Lilian Dastakianových. Otec pocházel z rodiny arménských uprchlíků z Baku. Jejich osudy poznamenaly genocida, útěk před komunismem i zkušenost s gulagem. Koncem sedmdesátých let Anne nastoupila studia filozofie na pařížské Sorbonně. V roce 1980 absolvovala devítiměsíční studijní pobyt bohemistiky v Praze, během něhož navázala hluboká přátelství s lidmi z uměleckých a disidentských kruhů. V polovině osmdesátých let působila jako manželka francouzského diplomata v Moskvě. Zde měla jedinečnou možnost proniknout do prostředí jak oficiální sovětské kultury, tak její podzemní, disidentské alternativy. Sametovou revoluci v roce 1989 zažila již jako zpravodajka přímo v Praze, kde v následujících letech působila jako korespondentka tiskových agentur Reuters a Agence France-Presse (AFP). V roce 1997 nastoupila do mezinárodního oddělení francouzského týdeníku Marianne, kde se věnovala zejména oblastem východní Evropy a postsovětského prostoru. V roce 2014 podávala zpravodajství o dění na kyjevském Majdanu. Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 ji zastihla na pracovní cestě v Charkovské oblasti.