Anne Dastakian

„Jela jsem tam poprvé na reportáž v roce čtrnáct. Na Majdanu umřelo sto lidí a já jsem tam jela druhý den. Letěla jsem prázdným letadlem, tam byli jenom fotografové. Všichni měli ty vesty, já jsem tam byla takhle. A já jsem si brala hotel trochu dál od Majdanu, pro jistotu. A jinak, měla jsem tam kontakt, Francouze ukrajinského původu, a on mě tam vedl po Majdanu. Já si pamatuju, že tam byli ti mrtví. Tam bylo hodně lidí a já, jak jsem malá, tak mně to bylo nepříjemný, tak jsem začala chodit po těch místech, kde se všechno odehrávalo. A byl tam dav těch lidí před parlamentem a oni řvali na ty poslance ze strany Janukovyče. A já, když jsem ukázala ten průkaz novinářky, tak mě tam pustili, a tak jsem se dostala do parlamentu, když právě se zbavili toho Janukovyče.“

„Když byla sametová revoluce, tak jsem přijela, protože jsem narozená v listopadu, třináctého, tak jsem přijela sem slavit ty narozeniny, v roce 89. A byla jsem se synem, no a prostě fotila jsem tam známé, Hradílkovy. Jsme se prostě sešli a byla jsem na Jungmaňáku u známých a začala ta demonstrace. Měla jsem foťák a začala jsem to fotit, jako ze strany policajtů. Takže přišel nějaký tajný policajt a přivedl mě k policajtům a chtěl film. A já jsem jim film dát nechtěla, protože jsem fotila ty svoje známé a mně to bylo drahý. A můj syn měl dva roky, byl se mnou. A oni prostě byli nepříjemní. ,Film, film…‘ mně říkali. A já jsem na ně mluvila rusky, protože já jsem si říkala: ,Když začnu mluvit česky, bude konec, oni si budou myslet, že jsem špion nebo co.‘ Tak jsem začala mluvit rusky, že co? Že v Rusku byla perestrojka, že tam se smí fotit, a tady ne… Co to je toto? A můj syn začal do něj kopat. Potom jsem pochopila, že mi rozbijou film, tak jsem jim ten film dala, takže nevím, kde je ten film. Potom nás pustili, díky tomu, že jsem měla toho syna, myslím.“

„Jednou se mi stalo… Takže Michal Tomek byl restaurátorem, ale také malířem. A jednou měl výstavu na Smíchově v galerii Dientzenhofera a pozval si mě a francouzského kulturního radu, L´pret se jmenoval. No a já jsem tam byla na výstavě a přišel ten francouzský kulturní rada a s ním přišli estébáci. No ale já jsem si jich nevšimla a my jsme se bavili francouzsky a česky, takže ti estébáci si mě všimli, asi byli zvědaví, kdo jsem, když mluvím francouzsky a česky. Takže než jsem odjela z té galerie, tak mně myslím Michal řekl, že: ,Pozor, jsou tam estébáci!‘ A že oni se tvářili, že jsou turisti. Já si pamatuju, že měli foťák. Tak jsem nastoupila do dvaadvacítky, na Smíchově myslím, a za mnou jeli ti estébáci autem. A pokaždé někdo vystoupil z toho auta a nastoupil do tramvaje a sedl si naproti mně a takhle na mě koukal. Takže oni mě chtěli vystrašit.“