Marek Čmelík

„Uvědomoval, uvědomoval, protože ty případy kolem nás byly. Kamarádil jsem se s Brňákama, kteří byli skutečně hrubě perzekvovaní. Jeli třeba na návštěvu za námi do Kyjova. Estébáci je na nádraží v Kyjově sbalili, zavezli je do Ždánského lesa, tam je zmlátili. Jednomu vystříhali na hlavě křížek, strojkem vystříhali. V Brně kamaráda jednoho chtěli hodit estébáci do Macochy, drželi ho v noci nad Macochou a říkali, jestli bude něco dělat, nebo nebude. Takže věděli jsme, že to není jednoduché. A v podstatě jsme neustále čekali, že někoho z našeho okolí můžou zavřít, což se taky stalo. Ale prostě ta touha postavit se na tu správnou stranu byla silná. Už jsem myslím byl ženatý, s manželkou jsme se dohodli, že ona radši podepisovat nebude, aby zůstal někdo v rodině takzvaně čistý. A já že teda podepíšu.“

„No nespokojenost s komunistickým režimem, který se choval, jak se choval. A musím říct, že teda jsem tu Chartu podepsal až v roce 77. Pardon, až v roce 1987, čili k desátému výročí v podstatě, a přemýšlel jsem kolikrát nad tím, nebo jsem si říkal, proč jsi to neudělal dřív? Vlastně mně to bylo jasný od začátku, ale ono to nebylo tak jednoduchý, že jo. To nebylo jako dnes, že kliknete na nějakou elektronickou petici, naklikáte tam svoje údaje a podepíšete to. Tehdy větší riziko toho podpisu hrozilo tomu, kdo vám ten podpis zprostředkoval, než tomu, kdo to podepisoval, protože samozřejmě režim si to hlídal. A i ti mí přátelé, které jsem postupně získával, tak měli třeba trošku obavy ze začátku nabízet někomu možnost podpisu Charty. A taky vás nechtěli vystavit riziku, protože věděli, co to obnáší, tak v podstatě mně to jeden kamarád nabídl až někdy v tom roce 1987. Oficiálně ten můj podpis teda vyšel.“