Avraham Brichta

„Když měli přijít Němci, začal vařit brambory, aby se začala tvořit pára. Bylo tam spousta páry. Šli jsme všichni nahoru. Vylezli jsme nahoru po žebříku, zavřeli za sebou stropní dveře a usadili se. Zavřel je za námi, odstranil žebřík a nikdo nepoznal, že je nějaký vchod nahoru. Pak přišli dva esesáci, no možná byli z wehrmachtu, revolvery a pistole. Stal se druhý zázrak, první byl v Žilině, druhý tady. Dívali se okolo, naštěstí se nekoukli nad sebe, nebyli asi tak podezřívaví, pak odešli. Měli jsme podruhé štěstí. V dubnu se přibližovala Rudá armáda a my jsme museli odejít do hor.“

„Schovávali jsme se tam týden nebo dva a pak se začal bát. Takže jsme se zfalšovanými papíry odcestovali do Trnavy. Žili jsme tam s otcem až do srpna 1944. Tehdy žádné výjimky neplatily, museli jsme hledat nějaký úkryt. To byl další zázrak nebo náhoda. V Trnavě byl zubař doktor Neumann a měl kliniku v Trnavě a Smolenicích. (…) Jeho zdravotní sestra v ordinaci se jmenovala Počúchová a říkala, že ho může schovat u jejích rodičů. On chtěl, aby se pomohlo i nám, tak to řekla rodičům a oni souhlasili, že nás schovají na tři dny, a z těch tří dní se stalo osm měsíců. (…) Pan Počúch byl hodný, ale dost chudý sedlák, který měl dům v Smolenicích a sýpku asi sto padesát metrů do dvora. Tak nás tam schoval, na sýpce nás bylo šest osob, naše rodina a doktor Neumann se ženou a svým synovcem.“

„Jsou dva faktory, které rozhodly o tom, že Židům se podařilo přežít. Jeden faktor jsou zázraky a druhý faktor jsou dobří lidé – to je Slováci, ale ne Židé. V našem případě to byl generální ředitel Nupodu, který se jmenoval Dr. Tibor Toth (Roth). Můj otec měl výjimku a byl v Trnavě, udělal vše, co bylo v jeho moci, a obrátil se na něj. Dr. Toth byl humanista a dobrý člověk a obrátil se na Šaňo Macha, tehdejšího ministra vnitra. Šaňo Mach intervenoval a poslal telegram do Žiliny. (…) Byli jsme již v transportě a dveře byly zavřené, moje matka byla velká optimistka a od ní jsem to podědil. Říkala: ,My se z toho vagonu dostaneme ven.‘ Lidé se jí smáli. (…) Okolo páté šesté přišel voják a představitel židovské samosprávy a měli v ruce dokument. (…) To bylo v říjnu 1942 a později jsem se dozvěděl, že to byl poslední transport ze Slovenska, pak to zastavili.“