Bc. Jaroslav Bašta

* 1948  †︎ 2024

  • „Zkoušel jsem různé věci, protože jsem se snažil o některých věcech nemluvit, když jsem měl pocit, že o tom nic nevědí. Naopak když se mi zmínili, že o něčem (vědí), tak o tom jsem vypovídal. Ale moc pyšný na to, jak jsem tím prošel, nejsem. Nakonec jsem se naštval, všechno, co jsem řekl, jsem odvolal. Takže u soudu jsem to odmítal pak potvrdit. (Nicméně máte pocit, že jste jim řekl víc, tenkrát, než bylo nutné? Já jsem to z toho tak trochu pochopil.) Mám. Ale na druhou stranu zase to nebylo o tom, že bych se sesypal jako někteří a říkal všechno, případně si to napsal a pak to šel říkat.“

  • „Ten leták, který byl k tomu 21. srpnu, ten nejmenší s těmi deseti body, tak to byla aktivizace letáku z roku 1939, které se rozdávaly před těmi demonstracemi, které skončily tím zásahem německé policie a vlastně pak popravou těch studentských vůdců. My jsme pak k tomu ještě vymysleli, tuším že s Ivanem Dejmalem a s Pavlem Šremerem, ten leták, který se tvářil jako nějaké prohlášení mladých a tvářil se, že je tam nějaká revoluční socialistická strana – který končil tím, že ‚příští jaro už nezadusí tanky, protože mezi námi jsou taky tankisté‘ a takovéhle. Jeden čas všechny tyhle letáky byly vystavené v Muzeu SNB na Karláku, teď občas se dají najít v nějakých odborných publikacích.“

  • „Studentský radikalismus se tam neprojevoval tolik v odporu proti tomu komunismu nebo něčemu podobnému, ale v odporu proti okupaci. Takže jsme hledali nějaké alternativy, protože prostě ten pojem ‚demokratický socialismus‘, který byl součástí pražského jara – tak nám tenkrát ještě nedocházelo, že je to protimluv. Že takhle asi to úplně skoupit nepůjde. Takže jsme hledali nějakou docela radikální cestu, a protože v té době se začaly publikovat některé věci od Isaaca Deutschera a Milovana Djilase a další, což vycházelo taky v těch Literárkách a v dalších novinách. Navíc tam byl příklad té Jugoslávie, těch Rad pracujících, které měli v těch podnicích – prostě tahle alternativa – takže jsme o tom začali uvažovat a nakonec někdy, to bylo, tuším, 2. prosince 1968, na koleji, dokonce u nás na Větrníku, jsme se rozhodli, že něco podobného založíme.“

  • „Bylo to dáno tím, že mezi tím, kdy jsem skončil na mostech, to bylo na konci února, a konkurzem, který byl na mé narozeniny patnáctého května devadesát, tak mne poprosil Ivan Dejmal, který byl v rámci Občanského fóra na prověrkových komisích na ministerstvu vnitra, jestli bych ho nevystřídal, protože on se dal posunout na místo ředitele nějakého ústavu. Tak jsem mu na to kývl a pak mne to docela zaujalo a nakonec, den po tom, co jsem vyhrál konkurz, tak mne přesvědčoval Honza Ruml, který se stal mezitím náměstkem ministra vnitra a měl na starosti Úřad na ochranu ústavy a demokracie, jestli bych tam nezůstal a nenastoupil jako ředitel toho protiteroristického odboru. Tak jsem si nakonec říkal, že archeologie je věda do dobrých časů, klidných, a teď že bych měl dělat něco pro vlast, takže jsem na to kývl.“

  • „V době, kdy jsem tam byl já, tak ještě doznívaly speciálně v těch regionech dvě věci. Zaprvé tam zvolna skomíral Sovětský svaz z hlediska personálního výběru a politiky a další a zadruhé tam ještě běžel takový jelcinovský model ‚vezměte si tolik nezávislosti, kolik unesete‘, což leckde vedlo k tak extrémním případům, jako třeba Čečna. I jinde to vyvolávalo tyhle spory. A pak je tam ještě třetí moment, který se nejvíc projevoval na regionální úrovni, ale někdy byl přítomen i v celostátní politice. To je z tohoto pohledu poněkud nešťastná přímá volba. Protože přímou volbou se v Ruské federaci tehdy volili starostové měst, gubernátoři – a prezident. Vůči tomu prezidentovi si většina z nich tolik nedovolovala, ale neexistoval v době, kdy jsem tam byl, žádný region, ve kterém by byla dobrá spolupráce mezi přímo zvoleným starostou velkého města, případně sídelního města té gubernie, a gubernátorem. Protože oni měli pocit, že oba dva mají stejně silný mandát, protože byli zvoleni přímou volbou lidu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, byt pamětníka, 01.02.2017

    (audio)
    délka: 02:02:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 30.06.2021

    (audio)
    délka: 01:46:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 21.04.2022

    (audio)
    délka: 01:59:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 11.08.2022

    (audio)
    délka: 02:04:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hledali jsme alternativu vůči socialismu s husí kůží

Jaroslav Bašta
Jaroslav Bašta
zdroj: Pamět národa - Archiv

Jaroslav Bašta se narodil 15. května 1948 v Plzni. Základní školu a gymnázium absolvoval v Žatci. V roce 1967 byl přijat ke studiu historické archeologie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Během pražského jara se účastnil studentského hnutí. Již jako student prvního ročníku byl zvolen do předsednictva nově založené, nezávislé Akademické rady studentů a tuto organizaci zastupoval také ve Svazu vysokoškolských studentů. V srpnu 1968 vyjel v delegaci novinářů, spisovatelů a studentů do Izraele, kde ho zastihla zvěst o okupaci. Po návratu se podílel na organizaci několika stávek na filozofické fakultě. Byl členem Hnutí revoluční mládeže, které levicově orientovaní studenti založili na popud Petra Uhla v prosinci 1969 a jehož cílem byl odpor proti okupaci. V roce 1970 byl kvůli činnosti v HRM zatčen a poté odsouzen na dva a půl roku do vězení. Po propuštění pracoval u státního podniku Stavby silnic a železnic, zprvu jako dělník, později (1988 až 1989) jako technik. Už v prosinci 1976 podepsal Chartu 77 a aktivně se podílel na práci v disentu. V 80. letech byl vědecky činný v archeologii, napsal přes 130 odborných článků a studií. Po sametové revoluci nastoupil na Úřad na ochranu ústavy a demokracie na post ředitele odboru. V letech 1990 až 1991 byl náměstkem ředitele tajné služby a v letech 1991 až 1993 předsedou Nezávislé komise FMV (tzv. lustrační komise). Koncem roku 1994 se stal členem ČSSD. Ve volbách v roce 1996 byl za svou stranu zvolen do Poslanecké sněmovny. Zasedal ve Výboru pro obranu a bezpečnost jako jeho místopředseda a v Organizačním výboru. Byl rovněž předsedou komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby. Mandát ve Sněmovně obhájil ve volbách v roce 1998. V letech 1998 až 2000 působil jako ministr bez portfeje ve vládě Miloše Zemana. Po odchodu z ministerského postu zastával ještě po několik měsíců post člena sněmovního Výboru pro obranu a bezpečnost. V letech 2000 až 2005 působil coby velvyslanec v Ruské federaci a v období let 2005 až 2006 jako náměstek ministra zahraničních věcí. Následně byl v letech 2007 až 2010 velvyslancem na Ukrajině. Po odchodu do důchodu začal psát politické komentáře a historické romány. Kromě literární činnosti vystupoval na různých seminářích a politických debatách, včetně platforem, které jsou označovány za dezinformační. V roce 2019 neúspěšně kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu v čele kandidátky Bezpečnost, odpovědnost, solidarita (hnutí BOS). Sociální demokracii opustil a v roce 2021 pak v parlamentních volbách vedl kandidátku hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) v Pardubickém kraji a po letech se stal opět poslancem Parlamentu České republiky. V roce 2023 za tutéž stranu neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách. Jaroslav Bašta zemřel 8. dubna roku 2024.